Bacha na heroin a neusnout ve vaně - Články

Beethovenova poslední slova

Wed, 16 May 2012 23:04:45 +0200

Po zemi jazyk tahá, jde
poraněný lev stínem
v špinavém rohu usnul vínem
zde: můj nešťastný hrdina.

Na zemi leží snaha
uschlá kůže přejeté žáby
Duní zvon žádných výsledků
Duní Beethovenova poslední slova:

JDE PŘÍŠERNÝ LEV STOLETÍM
ANIMOVANÝ LEV K CIHLÁM!

prostě sem se vzbudil ráno a kromě toho že sem měl mokrý trenky tak sem měl v hlavě tohle dvojverší nesmyslný

Násilník edit: schválně, kolik lidí na tuhle skrytou (100% pravdivou) zprávu přijde, kdo má stejnou úchylku, jako já, při čtení nervně označovat a odznačovat text, hehe

Testament

Tue, 15 May 2012 01:26:53 +0200

aneb Psychotrobní zpověď, kterou nikdo nepochopí, ba ani nedočte

ale tohle je vlastně ta skutečná pravda o mně, tohle jsem já

Položil jsem sako na staré křeslo po babičce. Leželo tam jako zkrvavené staré hadry po vraždě. Hodil jsem ho na zem a klesnul do křesla. Není to kdovíjaké pohodlí, ale lepší než rozviklaná plastová židle a ležet na posteli už mě unavuje. Jsem v ní tak často, že jsem si ji vzal za ženu. V ní spím, ležím, snídám, pracuju, učím se, poslouchám, s tou postelí šukám a taky bych v ní umřel. Sežrala by mě za živa. Možná ji křivdím, možná je postel kámoš. Ale není to moje životní láska, její sny mě přenášejí na podivná místa, do lesíka u skalisek jarního studeného moře, do parku, kde zlatavé světlo marně skrývá zoufale zkřivené zelené stromy a tvář Anety, která je chvíli celá žhavá a vlhká, ale přitom mi plive do obličeje. Nebaví mě ta kapela ve velkém sále, její písničky zní ještě hůř než na desce a ještě horší je moje kapela se sádelnatými zarostlými vikingy, kteří hrají pro zvrhlý banket těch nejnižších a nejničemnějších mastných lidí futrujících se knedlíky, sádlem, škvarky, masem a zelím, křen, pivo, pivo jako křen, chci pryč. Ne, ta postel by mne udusila v peřinách a barvitých snových představách.

Křeslo škrábe. Hladím opěrku na ruce a čím dál víc cítím škrábání. Zatažené rolety funí. Slyším ten zvuk zcela jasně, vypadají mrtvě, nehybně zahalují to, co je za nimi, ale funí a posmívají se mi. Vytahuju je, zasekly se. Nechtějí nahoru. Na ně mi síly ale ještě pořád stačí, ještě pořád než to začne. Zlatavá barva pole je mnohem příjemnější než zimní bahno a kluže hnědé vody. Teď je to okolí Říma, jasně zelené lány, bože jak mocně z nich sálá síla života, síla přírody. Pomalu to přichází. Škrábání křesla začíná být neúnosné, škrábu si vyrážku na rukou a svědí mě celá záda. Okno se s třísknutím otevřelo. Dovnitř vrthla tma a studený vítr.

Usedám na koberec. Nohy se trochu boří v husté mazlavé červeňi, ale vím, že mě to neušpiní, jakési podivné vlastnosti té látky nezanechávají vůbec žádné stopy, ani kapka neulpí na těle nebo na šatech, které jsou však nyní už úplně bevýznamné. Nejraději bych se svlékl a chodil nahý tak jako mí předci. Vždyť i Přemysl Otakar odložil lesklou zbroj, Jan Patočka usedá proti mně a jeho obnažené tělo je vetché, i jeho podlité oči působí sešle a smutně. Dorian Gray je okouzlující jako vždy, chová se nenuceně a těžko uvěřit tomu, co se skrývá za tou vznešenou maskou, nádhernou tváří, tomu, co schovává ve svém pokoji za starým přehozem. Ursúla Buendía je odporná stará ježibaba a pitomého Máchu jsem tu nechtěl. Je jich víc a víc, pohledný Alexander v nádherném rouchu se zlatou čelenkou ve světlých vlasech, třesou se mi kolena před neurotickým Hitlerem, zatímco Napoleon je bez svých armád spíš k smíchu. Slyším ty hlasy, konečně mají těla, konečně se odhodlali vyjít ze stínu noci, Alex deLarge vede za ruku moji rodinu, Stiv Bators se pohrdavě ušklíbá a Ian Curtis na mě zírá smutnýma očima. Volají na mne jménem, výhružně šeptají a obcházejí kolem a je jich víc a víc…

Najednou zmizeli. Konečně mám nějakou chvilkovou jistotu, vím, co bude dál. Jen co se úplně rozplyne kouř, jen co se kyseliny rozpustí a nasáknou do svalů a krve, budu moci otevřít dveře. Vstupuji do Nové Atlantidy, jsem pod vodou, je nepřirozeně modrá, jako v předpotoních počítaočových hrách, ale tady počítače neexistují, vidím barevn ryby s křídly plovoucí kolem mě a je zcela přirozené, že mohu chodit ve vodě volně a mohu dýchat. Utopické světy všeobjímající rovnoháhy, smíření, lásky a porozumění jsou ale jen klam. Byla to past. Všude kolem mne je voda, ale v ústech mám sucho, hynu žízní, pálí mě v krku a já chci pít, chci stříbřitou vodu s bublinkami, chci zurčíčí pramen, ne tuhle horkou spalující vodu.

Utíkám ven, i když vím, že mě tam možná čeká smrt. Stíny mě budou nutit pokleknout u náhrobku, který jsem si sám vytesal. Občas se objeví hrůzostrašná tvář, jestli se tomu tak vůbec dá říkat, jak vykukuje zpoza dřevěného sloupu, ale jinak nic. Vlastně jsou k smíchu.

Bolest v páteři mě zlomí, tříštím se a vidím, jak brankou prochází Ubrečený. Hrozná citlivka. Probouzí se se slzami v očích, těžce vystupuje do schodů a v půlce cesty se zlomí při vzpomínkách na Něco a na Někoho, cítí se osamělý, cítí, že prohrál s celým světem a chce se mu plakat z toho, že musí věci smršťovat na taková prázdná označení jako "celý svět." Nikdo ho nechápe, aspoň si to myslí, i obklopen lidmi je sám a i když se věci zdají být lepší a on stoupá ode dna, nic se mu nelíbí. Neví, co je štěstí, nevěří na něj, nevěří už v nic je úplně zlomený zklamáním a zoufalstvím. Pořád si na něco stěžuje, nadává nebo kroutí hlavou. Nelíbí se sám sobě a nejradši by se zabil, ale ví, že to nedokáže a z té bezvýchodnosti je zoufalý ještě víc.

Jediný, s kým si trochu rozumí je Nihilista, sebedestrukční stvůra, zjizvený zrzavý kluk s chladným úsměvem, zlýma očima a tváří osypanou akné. Tomu je už všechno jedno. Vyhledává bolest, věčně hledá bolest, která mu poskytuje útočiště před okolním světem. Známý pocit z dětství, jen díky bolesti ví, že žije a chce, aby to bolelo co nejvíc. Kašle na následky. Řeže se do rukou, provokuje silnější a starší, nechává si rozbít držku, mlátí hlavou o zeď, pálí si ruce cigaretou a kouří jich víc a víc, pije, bere všecho, co ho odnese pryč a co ho zničí. Jistě se jednoho dne zabije, je mu úplně jedno kdy a jak. Už nežije, jen se ničí, poškozuje a utrpení se pro něj stalo slastí.

Násilník chce zase zničit všechno a všechny. Kope do popelnic. Je mu, jedno, kolik lidí by tomu říkalo ubohost, nezajímá ho cíl. Chce akci, potřebuje vybít energii a vztek mu nedovoluje se zklidnit. Zapaluje. Boří. Tetelí se nadšením, když se popelnice se skřípotem a rachotem valí z kopce ulicí. Umí i tvořit, to když něco popíše nebo počmárá. Přesto je nešťastný, sám v záplavě tříštícího se skla a dupotu po plechové kapotě. Jeho rodina si konečně splnila sen a plní si ho tvrdou dřinou, opečováváním domku a věčerní rodinnou pohdodou u grillu, Násilník je ale ten věčně nafoukaný, zkřivený ksicht, smutný, rozklepaný, se svými trhavými pohyby, boucháním dveří a tichými kroky, když se krade po schodech tajně pryč, smutnou černou tečkou, je prokletím a neštěstím pro sebe i pro všechny. Jenom jí, pije, živí se dobrou náladou, vysává a likviduje. Čeká na změnu, ale sám tuší, že jakákoli změna povede jen k horšímu a tak se zuby nehty drží svého už celá staletí.

Ten čtvrtý se jmenuje Rozum a je to slabý trpaslík. Ví, co by měl dělat, je cílevědomý, snaží se, studuje, pracuje, vydělává, snaží se být zadobře s lidmi, na kterých mu záleží. Příčí se mu podvádět, nerad lže, nerad něco dluží, cítí se provinile a nesnáší, když je na někom závislý. I když je to těžké, moc se nevzdává, nerad prohrává, ale v konkurenci těch tří se špatně prosazuje. Nemá moc sebevědomí, dlouho nevydrží, ale přesto se nevzdává. Osvojil si umění našeptávat, umí se dostat ze zadních pozic do čela a je jedno kolik sil ho to stojí a jak bolí pády zpátky dozadu.

Dívat se na ně mě bolí, bolí mě to řvoucí novorozeně na stole potřísněné krví a ulepené od slizu, bolí mě ten malý chlapec uprostřed nekonečných polí slunečnic s taškou na zádech, jenž se smíchem hltá zmrzlinový pohár od babičky a směje se s rodiči. První školní den, první sexuální vzrušení a litry sladkýho čuča, noční povídání si uprostřed hor a vyčítání si jedné nevinné pusy, strach a obrýlený náměsíčný podivín s nožem obcházející pokoj, noční děsy, hlava uřzlá hlava omotaná provazy, strach ze strachu, neschopnost usnout, až dokud mě nezachrání hokejisté Rakouska v mém pokoji, kamna, karty, zelené jagerovky a Kamionem po Evropě, nekonečné hraní Kenta a zakázané kopání pod stolem, pusa ulepená od zmrzliny v tubě, Němci vysmátý z mých dlouhých syrově bílých nohou a koupacích slipů, svoboda, když letím nad pláží, blesk fotoaprátu a tisíce rodinných fotek z dovolené, první skutečná přátelství, Rob Gordon v krámu plném desek řikající si, že jednou se na všechno vysere, prodá obchod a půjde prodávat do Virgin Megastoru, zvuky Londýna, které slyším poprvé a přitom je musím znát celý život, aspoň mi to tak připadá, pruhované námořnické tričko, v němž si jednoho horkého dne vykračuji na dlouhou pouť přes celé město za roztomilou dívkou, s níž nemám nic společnýho a je jí mne spíš líto, rozkvetlý májový park jak vystřižený z nějaké romantické sbírky básní, koktavý rudnoucí mladík a zoufalé objetí, černá hlava a bledý obličej, orgasmus u fotek velkejch koz na tý maličký postavě, rozbitá hlava a krev stříkající na fanoušky zelenobílých, vůně ledové plochy, radost z gólů, stud, když se od mé hole odrazí puk do vlastní brány, cítím se jak Japonec, nejdřív se totiž chci radovat, náraz přileb o sebe, když nám trenér říká, že jsme nejlepší obrana, a potom červený vlasy, odpor ke všem kolbenům, kteří vyřvávají "dáme góla, dáme góla" řetěz kolem krku a noci šílenství. Jack Herrer, havraní vlasy, destrukce, naivita i čistota, nejlepší přátelství, touha posouvat hranice, homosexualita nebo bisexualita nebo co to je, zkažená sebevražda, kofila a první celonoční kecání v kuchyni plné prázdných lahváčů a bordelu vůbec, poprvé, co mě zve nebo za mě něco platí, vysmátý ksichty a narážky, jako bych chodil po škole bez kalhot, péro, který se nevejde někam, kam se vejít mělo a rozhodně nemělo ovládnout hlavu natolik, aby se zachovala jako nejhloupější a nejubožejší idiot, útěky z domova, stan, hlad, naprostý dno, šok, radost a zklamání, propady, stárnutí, hektolitry alkoholu, kvanta trávy, nekonečná karavana kamionů s cigaretami a srdce zlomené vejpůl. Blýštivá zář pseudocelebrity pro náctileté, nepochopení, spřízeněné duše, chtíč, vůně neskutečně vlhkého klína, poslední zbytky zodpovědnosti se snoubí s absolutní lhostejností…

Tohle všechno jsem já, ale bolí to míň, než se dívat na ty čtyři. Nenávidím je. Chci konec. Chci pryč, chci zpátky Romantika, jenž chce vidět cizí kraje, jenž se chce bavit, jenž je schopný milovat až za hrob, přivádět lidi k šílenství, vydat ze sebe všechno a jemuž může chvění zvuku pronikající do uší a celého těla změnit náladu i osobnost. Chci ho zpátky, chci whiskey, rum, chci pivo, chci známý pocit a utéct z tohohle nepochopitelného vesmíru a jediná cesta vede přes alkohol, do němoty, do nevolnosti, do nevědomosti, do bezvědomí…

IV.

Mon, 14 May 2012 02:47:21 +0200

Pár lidí mi psalo/říkalo, abych obnovil rádio. Už to je spíš než Lonely Boy Radio takový Dead Boy Radio, ale po dvou měsících jsem teda nahrál další podcast. Není to skoro vůbec depresivní nebo něco takovýho, na co jste zvyklí z článků tady, naopak docela pozitivní díl (třeba 100 věcí, co mám rád jako reakce na "hejtování"). Každopádně, nejdou sem vkládat flashe ze soundcloudu (nebo to neumím), takže si to můžete pustit na http://soundcloud.com/johnnynasilnik/lonely-boy-radio-pt-iv tentokrát je to kratší než obvykle a je tam pět plus jeden song navíc a tyhle roztančí i vás, jinak se naseru.

Tracklist:

Jerry Lee Lewis - Whole Lotta Shakin' Goin' On

Stray Cats - Bring It Back Again

Ramones - Surfin' Bird

Chuck Berry - Maybellene

The Stitches - Nowhere

The Briefs - Poor and Weird

Originální psychosomatická reakce

Sat, 12 May 2012 18:16:56 +0200

Témata týdne jsou vždycky k popukání, nevím, kdo to vymýšlí, ale dostat něco takovýho v maturitním slohu, tak najdu a sejmu zadavatele pěkně zbaběle ze zadu do hlavy. Nabádá to k pitomým bezcenným základoškolským psaníčkám a slohům "takže já si myslím, že toto téma je velmi dobré, a je vůbec ještě někdo dneska orginál? já myslím, že ne, ale já jsem originální a chci být!"

Teda, jestli si myslíte, že se něčeho šíleně cenného a originálního dočkáte ode mě, tak jste na omylu. Na téma originalita je zbytečný cokoli říkat, když všechno řekl Jim Jarmusch (Kafe a cigára, Mimo zákon, Podivnější než ráj) tak dokonale, že nezbývá než "vzhlížet ke každýmu slovu." Ale není to jen kopírka, dal jsem si práci s překladem.

"Nic není originál. Kraďte odkudkoli, kde to rezonuje s vaší inspirací a pohání vaši představivost. Hltejte staré i nové filmy, hudbu, knihy, obrazy, fotografie, básně, sny, náhodné rozhovory, architekturu, mosty, značení ulic, stromy, mraky, výtvory vody, světlo a stín. Vyberte si pouze věci, které vám mluví přímo z duše. Pokud tak učniíte, bude vaše práce (a krádež) autentická. Autenticita je neocenitelná, originalita neexistuje. A nevadí, když svou krádež utajíte - klidně to oslavte, když budete chtít. V každém případě mějte vždy na paměti to, co jednou řekl Jean-Luc Godard: "Není to o tom, odkud věci berete, je to o tom, kam je dáte."

Třeba tahle kapela, která se jmenuje The Gaggers a právě vydala novej a perfektní singl Psychosomatic. Očividně inspirovaný britským punkem 77, ale hlavně kalifornskou scénou kolem Briefs a Stitches. Zvuk mají skoro stejný, ostatně jako spousta kapel. A ty černý pytle pod očima - psychobilly, Misfits, Billy Idol, Cure? Oblečení, kravaty, řetězy, creepery, vyfoukaný rozcuchaný barevný vlasy, úzký kalhoty, přiteplený zběsilý pózy a image nafoukaných divokých floutků, texty o šílenství, hledání nebezpečí a fakování okolního světa, to tady snad ještě nikdy nebylo? Ale dělají to po svým, dělají to divoce, autenticky a je to kurva pecka.

A nějakej takovej debil, kterej kdysi míval nějaký peníze ale utratilo je jeho alter-ego a tak je den ode dne chudší a divnější, tady už taky musel bejt.

Život ve městě

Thu, 10 May 2012 19:40:22 +0200

Máme plnou ledničku, grilovací omáčku, maso, pivo. Bydlení z katalogů Ikea nebo z nějakýho místního nábytku. Mám rokenrolovej lifestyle, kterej vlastně můžou žít klidně spíš moje rodiče, protože bez nich bych většinu těch věcí nemoh mít. Nějaký desky, EP, koženou bundu, úzký kalhoty, tenisky, těžký boty, kravaty, kšandy, řetezy, barevný vlasy. Kolik to všechno stálo, je to vážně můj život nebo prostě nic jinýho neumím? Jak moc velká to je póza, nebo si myslíš, že se někdo narodil s bodlinama nebo elvisovskou patkou? Kolik dám za koncerty a kolik prostě propiju, prokouřím a prožeru? Máme školu, máme televizi, máme internet, máme sprchu, jsou tu lidi v osm ráno v nonstopu a dovnitř svítí slunce, je tu obchodní centrum, Bontonland plný těch nejhorších hrůz, hnusná polská čokoláda z Billy, šílený naleštěný výlohy kýčovitýho oblečení všech těch Gatů a NewYorkerů. A i kdyby to byly nejdražší módní značky, co z toho? Knihkupectví, klasiky i komerční braky, knihovna, levný knihy. Mekáč, KFC, čínský bistro, bufet s hamburgerem za tři pětky, Pizza Express, kavárny, snídaňe, obědy, večeře. Lidé, kteří spěchají a nakupují, flákači, kteří na něco čekají a většinou na nic konkrétního a prostě zabíjejí čas, cikáni, kteří se snaží vysomrovat cígo a střelit nekvalitní trávu za pade. Prázdné obličeje, prázdné hlavy, skupiny, shluky, davy, agregáty, hloučky, demonstrace, revoluce, xenofobie, český rasismus, komunisti dřímající ve většině spoluobčanů, náckové dřívamající skoro ve všech. Moje řeči, názory, dopisy, maily, recenze, články na blog - co z toho zbyde a jaký to má smysl? Myšlenky, které se mi honí hlavou, když přecházím ulici a kterékoli z tisíců Škodovek mě může zabít nebo zmrzačit. Zlomený prst, kulhání, chřipka, kašel, bolest v krku, léky, poplatky u doktora, čekání v čekárně. Důdchodci v čekárně jako v autoservisu, tělo se pomalu rozpadá a nezbývá než si stěžovat na bolest a na nespavost. Důchodci, kteří jednou na výlet, protože je hezky. Důdchodci, kteří na výlety nejezdí, protože je baví jenom čumět z okna a nadávat na mladý nebo na ty jiný a vyšinutý. Měšťáci, dopraváci, kriminálka. Zločinci, dealeři, zloději, vrazi, sebevrazi. Trafiky, zapalovače, papírky, filtry, magazíny na křidovém papíře a deníky s titulky, které dneska znamenají mnohem míň, než budou znamenat zítra. Ale ne všichni jsou tady prázdní, ne všichni jedou na setrvačnost jako roboti, jsou i zahloubaní přemýšlivci a filozofové, jsou lidi, kteří na to kašlou, jsou lidi, kteří mají cíl. Lidé chodí, konverzují, korzují, usmívají se, kolik je cena za tohle? A jak moc stojí, bolí a chybí, když se toho člověk vzdá?

Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

(F.V.)

Nejlepší je postnout nějakej článek, nechat ho tu deset minut, potom si ho přečíst, zjistit, že tohle teda nechci zveřejnňovat a už vůbec se zase zaobírat minulostí a pak ho smazat. Chaos.

Všichni zasunou

Mon, 07 May 2012 19:31:36 +0200

J.H. Krchovský v jednom rozhovoru nedávno řekl: "Kdepak. Už dávno nepíšu z libosti, maximálně jsem tím řešil rozchody s dívkami či svoje nejrůznější psychické stavy. Dobrovolně se k psaní bez nějakého přetlaku neuchyluji. Není to moje nezbytí či nějaká nutnost, neřku-li grafomanská potřeba. Také nenapíšu nic celé roky, to prostě pak najednou přijde samo." Pro mě to bohužel asi grafomanská potřeba je, protože sem pořád něco cpu a občas to jsou neskutečný sračky. Nic většího, umělečtějšího a s vyššíma ambicema jsem ale už dlouho nepsal a asi pořád delší dobu psát nebudu, až to přijde, tak to přijde. Tolik na úvod, potřeboval jsem nějak ospravedlnit to, že mám zase potřebu sdělit světu, what's on my mind.

V sobotu jsem v noci viděl, jak po cestě kolem baráku proběhla kočka. Udělal jsem na ni "čiči," zastavila se, podívala se na mě a běžela dál. Druhej den jsem ji viděl ležet u silnice mrtvou. Škoda, že poslední slova v životě musela slyšet od takovýho idiota. A pak je tu po roce další mrtvej známej, spolužák ze základky. Ožralej nějakej naskakoval na vlak a moc se mu to nepovedlo, pohled na něj musel bejt docela sajko. Ne, že bych nějak smutnil, nevídal jsem se s ním a na základce mě spíš sral, ale člověk si pak uvědomuje, jak smrt smrt obchází kolem a nikdy není tak daleko, jak si člověk myslí. Nejhorší na tom všem je pak to, co člověk vidí na hnůjbůku. Jestli mi někdo po smrti, v zoufalý touze bejt zajímavej, pošle na sklo nějakou smutnou písničku od Řiťmuse, vstanu z mrtvejch a jako zombík jim všem sežeru koule, kozy, cokoli, co bude dobře chutnat a je hodně bolet. Chce se mi z toho blejt, kromě toho, že se s ním taky všichni zapřísáhlí ateisti samozřejmě "zase sejdou v nebíčku." Ale na druhou stranu mu jeho kamarádi z plácku udělali pomníček na sídlišti, to bylo docela hezký. Stejně, strčte si vaše rest in prison do řitě, R.I.P. Lloyd Brevett a R.I.P. MCA z Beastie Boys, vy jste můj život nějak ovlivnili, R.I.P. Steve Jobs, R.I.P. můj prostřední prst na noze, kterej je úplně na křivo, bolí mě a nemůžu chodit, protože jsem si ho včera ukopnul při hardcorovým řádění.

Po noční cestě z Budweisu jsme pak kecali s Jenem a znova jsem si uvědomil, jak výjimečný je to, co máme. To, že se nás na jedný střední v jedný třídě sešlo tolik, ať už to beru jako trojku nebo pětku, ztracený existence s jiným pohledem na svět a chutí něco tvořit a přitom se taky prostě jenom "cigarettes and alcohol" bavit. Sice jsme v podstatě všichni tak nějak nešťastný a v hajzlu s ženskejma, ale dohromady je to skvělý a možná by naše problémy vyřešila homosexualita. Ne, vážně, poslední týdny strávený skoro pořád s nima mě vytáhli z tý hrůzy, která se se mnou děla a je úžasný, že pořád existujeme, pořád si věříme, pořád se bavíme i po tom, co se mezi náma dělo, jak jsme některý blbosti přehnaně řešili, nesnášeli se a měli něco jako ponorku. Překonali jsme to a teď už vím, že o tyhle lidi nechci přijít. O Břita, o Jena, o Langoše, o Erika…a pak samozřejmě taky o Elvise. A myslím, že to už nejde se jen tak rozdělit. Všechno to jen tak plyne a přesto jsem zvědavej, jak to s náma a se mnou bude dál. Jen nechci, abychom se ve čtyřiceti vídali jednou za pět let na srazech a volali si jenom, když něco potřebujem.

Stejně ale, když jsem se hleděl do zapadajícího slunce a cítil letní pohodu, zase se vrátil pocit, že je to sakra nejlepší věc, bejt sám, dělat si, co chci, šukat si, jak chci, s kým chci (jen s tím, kdo mi to dovolí, úplnej znásilník ještě nejsem), neřešit esemesky, nečekat, kdy napíše, nesledovat internetový kanály, nebát se, s kým a kde je (boys on your left side, boys on your right side) a co dělá a neřešit, jestli mě vůbec miluje.

Zjišťuju, že mám schopnost dostat druhýho tam, kam chci. Nejde to vždycky, musíme si rozumět, musí bejt správná konstelace hvězd, správná nálada, musíme bejt uvolněný a tak, ale pak se mi to vždycky povede. Když nejsem na plech sťatej a nenaléhám nebo nemám takový zoufale trapný kydy, povede se mi vždycky dostat sex. Asi by mě příšerně štval člověk, kterej říká, jak se druhý cítí, co si myslí a po čem touží, a když to náhodou neuhodne, tak mu to stejně vnutí. Já ale fakt vidím, že ty to teď strašně chceš a jenom se přemáháš, budeš toho litovat, sama to víš, jenom tím nechceš kazit dnešní večer a vůbec všechno mezi náma. Jenže, když sama sebe, když nás okradeš o ten zážitek, není to horší než to udělat, co? Možná bych to mohl víc pilovat a zkusit toho někdy nějak významněji využít, ale já prostě nevím, jak to dělám. Nemám žádnej konkrétní příklad, netuším, prostě to tak je. A kromě toho, stejně je většina těch, které se mě bojí nebo mnou rovnou opovrhují.

Nenávidím ženský, až na výjimky je většinou dokonce beru jako méněcenné tvory, když jde o u kulturu, o hlubší úvahy a přemejšlení. Ale pak vždycky přijde nějaká, která mě úplně dostane a všechno tohle popře. Nebo si všimnu na některý z těch obyčejných něčeho roztomilýho, něčeho nádhernýho, něčeho, na co bych se díval celý den a roztál u toho. A proto ženy zároveň miluju. Chtěl bych, aby navěky ustalo jejich otravný štěbetání a slepičení, ale taky bych jim chtěl celé dny naslouchat a pochopit je. Chtěl bych být na jeden den ženou a pochopit jejich myšlení, jemné nuance, které mi unikají a které asi žádný chlap na světě nemůže nikdy poznat. Chtěl bych zažít ženský orgasmus a sex jako ženská, chtěl bych vnímat jedno rande, líbání, lásku jako dívka.

Já bych chtěl hodinky s nikdy nevysychajícím vodotryskem piňa colady a koncert Clash u nás v kulturáku, řekl by Larry.

A já bych se měl spíš kurva učit, zkoušky se blíží a já dělám všechno možný, jen ne školu. Třeba jsem napsal novej song, zkouknul hafo filmů od Švankmajera, nový hudební klipy, šel ven fotit, umíchal si dva drinky z vodky, kakaa a mlíka, natočil videupoutávku na blog do nějaký grážný soutěže (proooč?).

Zkurvená Praha

Sat, 05 May 2012 16:38:43 +0200

Posledně jsem psal cosi o tom, jak mě vyloženě irituje jenom ráno vstávat na testy z angličtiny. Psal jsem to docela připitej, pak jsem toho moc nenaspal a u těch vážně kurevsky lehkých maturitních poslechů jsem prostě usnul a třetinu jich tam nemám. Takže nic moc, ale snad to bude stejně stačit. Písemný zkoušky a otravný poflakování se kolem školy zpocenej a přidušenej v dlouhým rukávu a kalhotech je za mnou, stejně jako letáky o důkazu Boží existence od jehovistů, puchejře na nohou a cesty domů s vybitou empétrojkou.

V pátek jsme se s Břitem a Jenem sebrali, přidal se k nám ještě Adam, a vyjeli jsme na trip do Budějovic (v hlavě mi pořád znělo, jak to vyslovovali američtí komentátoři v enháelku a měl jsem nutkání u každý cedule říct "tšééskí budžejovítš"). Jeli jsme na Majáles, ale spíš prostě jenom proto, abychom nehnili ve městě aut, někam vypadli, užili si cooltůru a já abych se taky konečně potkal s M.

V Praze na Čerňáku se pode mnou v mekáči propadla dětská sedačka, Jen si tam zapomněl peněženku a já se všem ztratil, když jsem si šel zakouřit a s cesty z obchoďáku se stala odyssea na skoro půl hodiny, protože zavřeli všechny boční východy. Když jsme jeli v únoru do Sokolova, Břit zapomněl asi třikrát odbočit a motali jsme se v Chuchli a podobnejch dírách, v noci jsme pak v Práglu bloudili nejmíň dvě hodiny a teď jsme odbočku na jih Čech zase nějak záhadně minuli a pak jsme se v příšerným dusivým vedru protloukali zacpaným centrem, abychom nakonec vyjeli a stáli dvě hodiny v koloně na Brno. Občasný hádky o muziku a jízda krokem byly fakt otrava, navíc, když na palubních hodinách pomalu, ale jistě utíkal čas. Fakt to byla nuda, takže jsem začal z okna házet kusy rohlíků na auta okolo.

Zbytek cesty byl ale pohoda (snad až na trubku v jednom songu Jamese Harriese, haha), frčeli jsme kolem táborských Majty pípl a přes malebnou jihočeskou krajinu a pak už jsme byli v Budějovicích, "kde by chtěl přeci bydlet každý".

Boleslav je maloměstská řiť a občas s Elvisem potkáme cigána, kterej se nám začne klanit a ptát se, z jakýho jsme cirkusu, ale to, jak na mě čuměli a občas pokřikovali lidi v Budweisu jsem asi ještě nezažil. Jako bych s podmalovanýma očima a počmáraným sáčkem přiletěl z Marsu nebo co. Setkání s M. bylo hustý, prostě jsme se viděli, posedávali na lavičkách, kecali, smáli se a chodili sem a tam. Na Majálesu zrovna hráli The Feud, bylo tam hrozně moc divnejch lidí, kteří vypadali jak z výlohy nějakýho luxusního obchůdku, takže jsme se sebrali a šli pryč, chodili kolem "řeky Hnusná" po těch tísícovkách mostů, v parku na nás (na mě ne) přišla havranofóbie a hned mě posral pták. Vtipná hospoda, baráky s měsícem i bez měsíce, kašna a perverzák v parku u řeky. Za ty odřený špinavý kolena to kurva stálo.

Vlastně jsme se hrozěn dlouho procházeli po městě a na Majáles úplně kašlali, když jsme se kolem půlnoci rozhodli jít do areálu, potkali jsme kluky a šli s nima zase do nějakých postranních uliček hrát. Teda Břit s Jenem hráli, a když jsem něco znal, tak jsem si s nima zazpíval. Při Flogging Molly přiběhnul nějkej neurotickej typ, mektal něco o včerejšku a třiadvaceti hodinách a pak se vítězoslavným pocitem zase odběhnul na nějakej dubstep. Hráli jsme ještě třeba Ever Fallen in Love, ale lepší to bylo v takový pěkně osvětlený ulici ("v Egyptě nemaj řeky. A tady to vypadá jak u moře, prostě seš v létě a máš tady kašnu a baráky a je to takový středomořský, protože je teplo"), kde kluci hráli Radiohead a Damiena Rice a takový svoje věci a chvílema to bylo skoro až magický, bavilo mě jen tak sedět, občas se něčemu zasmát s M. a jenom poslouchat a pozorovat lidi procházející kolem. Hodili jsme do futrálu od kytary nějaký drobný, Adam dokonce dvoukilo, aby to vypadalo, že tam někdo něco hází a lidi se pak občas vážně zastavili, poslouchali a něco tam hodili. Až na jednu paní, která nám z okna zazvonila vánočním zvonečkem a poslala nás pryč, u malýho mostu ale bylo mnohem víc posluchačů. Pak jsme, ale zaslechnul, jak zvučí My Dead Cat, vzal jsem M. a šli jsme zpátky na fest.

Možná jsme mohli vidět víc kapel, protože ten budějovickej Majáles byl zvláštní a jinej. Organizátoři se vykašlali na nějaký UDG a Wohnouty, ani fiXo jiný český klasiky tam nebyly. V line-upu to byl samej Rakušák, Američan nebo Angličan, neznámý, ale celkem zajímavý zahraniční kapely a když už český věci, tak ne úplně provařený alternativní pecky jako Bonus nebo právě Mrtvý kočky. A ty mě rozsekaly. Spustili Backward Exchange a sypali to tam jednu energickou pecku za druhou, lidi hned po prvním songu přišli k pódiu a brzo se utvořil pogující kotel. Zpěvák za klávesama byl jak v tranzu, vypadal jak nějakej zarostlej houmlesák (na populární slovo hipster jsem alergickej, chudáci beatníci) a epilepticky s sebou škubal, rozhazoval rukama a deklamoval jak naspeedovanej farář, kytarista a druhej zpěvák s brejlema vypadal, jako když se Milo z Descendents vrátil z College a basák i bubeník v tričku Bad Brains do lidí šlehali spoustu energie. Původně jsem chtěl jen tak stát u pódia a poslechnout si prostě muziku, ale strhlo mě to (ač zjišťuju, že kvůli kouření už to neudejchám) a nešlo neskákat, nepustit se občas do kotle nebo se aspoň nehejbat do rytmu. Tohle bych chtěl přesně někdy hrát, chvílema indie, chvílema hardcore, propracovaná jednoduchost a spontánní přímej projev, prostě masakr a jedna z nejlepších věcí, co jsem za poslední dobu naživo viděl. A Everybody Scores je hitovka jako svině.

Nakonec jenom zima a shledání se s klukama u auta, který si vydělali přes dvě kila. M. chtěla čekat do devíti do rána na bus v nějakým nonstopu, takže jsme ji nakonec vzali s sebou a vezli ji domů, což ale nebylo moc po cestě, ale hlavně jsme neměli ani páru, kudy se tam dostanem. Takže jsme se museli dobývat na zavřenou benzínku, před kterou stáli dva vytočený cigáni, prohlídnout si mapy a zjistit kudy vlastně jet. Asi deset metrů za benzínkou byl ukazatel. Cesta to byla klidná a přitom fakt zábavná, jeli jsme přes všemožný vesnice s úsměvnejma názvama (Mnich nebo Lžín nebo různý Hlíny) a Jen si fakt, že poprvý v životě řídil někam dál než do Boleslavi, očividně užíval a vlastně ani nevím co přesně bylo tak skvělý, ale celá ta cesta přes největší prdele, tmou, lesy lemovanými modrými světýlky, občasnou kovbojkou při projížděním kruháče v protisměru a přejíždění přes chodníky a něčím klidným v rádiu mě bavila. Pak jsem usnul a probudil se v šest ráno (wtf???) před Práglem, kde jsme se zase nějak ztratili a nevěděli kudy kam. Jak jinak.

"Ještě, že se nemůžem vídat, protože bych se do ní možná někdy zabouch. A to fakt nechci."

"Není nad upřímný a čistý kamarádství, co, hahaha."

Až budu někde živořit bez střechy nad hlavou, pojedu do Budweisu jezdit na kole kolem vody a vytvářet romantickou atmosféru házení ryb do řeky.

Byl pozdní večer první Máj...a co já s tím

Wed, 02 May 2012 18:40:45 +0200

"Jsme se dlouho neviděli," konstatoval jsem odpoledne potom, co jsem nečekaně potkal Elvise v rozpáleným městě, po maturitních písemkách z češtiny.

"To víš, jsem čekal, až se vodanetíš, a pak tě pozvu na pivko," řekl a já se fakt tlemil.

Pět piv a naprostá pohoda na terase u Jizery.

Ráno jsem měl trochu nervy, kupoval jsem si cigára v trafice a zapomněl je v okýnku. Nic jsem se neučil a trochu jsem se děsil, ale hned jak jsem dostal didaktickej test, všechno ze mě spadlo a s klidem jsem to pak jako první po půl hodině odevzdal. Sice to byl chvílema hardcore a některý věci jsem posral, ale nepropadnu, to by se musel svět zbláznit.

A pokud po mně přečtou sloh, tak mám jedničku.

Zjišťuju, že víc než nějaký stresy z maturity mě štve něco dělat s vědomím, že to nedělám tak úplně pro sebe. Nebaví mě psát cokoli, co si nepíšu jen tak podle svýho, nebaví mě učit se jinak fakt zajímavej zábavnej děják příběhů jen, protože musím, otravuje mě číst si v testu ty dlouhý výchozí texty a hledat kraviny v zadáních a naprosto mě otravuje zejtra vstát a jít ztratit půl dne se státním testem základní angličtiny, kterej je jak pro dementy ze základky.

Co říct víc, snad jen, že doma to stojí za hovno a mám pocit, že rodiče ani ta "jejich" (blbě řečeno, snad víte, jak to myslim) vysněná maturita jejich syna moc netankuje, rozhodně míň než prázdný lahváče v pokoji, neuklizený hadry, smrad z kouře a bourání starý stodoly. Tak nevím no.

Máme kotě. Nikdy jsem nebyl kočkař, vlastně jsem kočky neměl nikdy moc rád, ale když pozoruju to kotě, který se začne válet v krabici s papírem a dělat si z něj klouzačku, připadám si jak…eh, měsíček na hnoji? Je to tak roztomilý, že by i kovanej neonácek asi roztál. Sestra mu říká nějak jako "moris" (protože je trochu švihlá, na to kolik jí je si plete význam slov a mám pocit, že "moris" má bejt něco jako mourek), takže je to jasný: je to Morrisey. Jen je mi trošku líto starýho psa, kterej očividně žárlí a občas se i docela oprávněně musí cejtit zanedbanej a odstrčenej. Vůbec je to teď takový kočičí období, protože mě teď dostala brněnská inide-punková garážovka My Dead Cat.

Do gorodu přišlo jaro, neproběhla sebevražda. Na čarodějnice jsem doma usporádal grillexe s trochou vína a spoustou piva, místo pěti lidí oznámených rodičům nás tady bylo snad deset, ale bylo to fajn. Maso, vychlazená plzeň, teplej večer, kytara a songy od Degradace zahraný do blues. Škoda, že tropický dny zřejmě končí, ale co, když bude chcát, aspoň se pak donutím opravdu učit. Always look on the bright side of life.

A až sem zase někdy budu cpát plačky o srdci mém, jež prolétá střepem a jiný gaybilly nesmysly, kopnětě mě do řitě. Až budu v létě v Manchesteru, až budu stopovat v Německu, v Amsteru hulit v koffee shopu, procházet se pohádkovýma Bruggama a válet se na pláži v Barceloně, až budu projíždět Balkán, nasávat středomořský klima, rozpákenou horskou nádheru, válečnou minulost a orosený Karlovačko, až budu sosat čáry a pařit na Majty na nesmrtelný hity Inner Circle a fascinovaně procházet peklem pod pódiem na Meteors, nebudu patřit nikomu a budu spokojenej. Protože to prostě jde.

Pokušení se nezbavíš, dokud mu nepodlehneš

Sun, 29 Apr 2012 16:44:33 +0200

Good morning heartache, you're like an old friend, come and see me again!

Připadám si jako debilní přechytralej student, kterej má všechno na háku, prokouknul špínu světa a navzdory tomu, že za těchto tropických večerů jsou to vlastně skvělý časy, nosím si svoje utrpení v sobě sám jako mladý Werther. Znáte to, když jste s někým hodinu a ta vás sešrotuje na bůhvíjakou dobu dopředu. Když zesměšňujete všechno, co říká a snažíte se ho naštvat, ale přitom byste chtěli, aby zůstal celou noc. Když si jen tak povídáte a je to vlastně dobrý, je to dost dobrý, ale každý slovo a každej smích je jakoby do vás řezal nožem, sedíte vedle sebe a můžete se ho klidně dotknout, jenže to byste museli přelézt přes tu vysokou neviditelnou zeď a začít spolu zase normálně mluvit, začít zase žít a neřešit. A tak si děláte prdel ze zdi a z jiných věcí a mluvíte o bramborách nebo Ianu Curtisovi, mlčky zoufale voláte o pomoc a všude kolem jsou svítící neony s nápisem "the end." Takže se pak rozpačitě rozloučíte, vožerete se v parku plným cigánů a motáte se celou noc na kole po krajině a empétrojka vám dělá naschvály a hází vám do uší shuffle fiXu nebo Signs od Bloc Party a vy si to masochisticky ohulíte a necháte se tím ničit.

Umění - obrazy, knížky, filmy, hudba, to všechno jako nějaký ventil i zdroj emocí, to všechno, co má tu neskutečnou moc vracet vás do dob dávno minulých, do časů nedávných nebo vytvářet vymyšlené světy. Vyvolávat aspoň na chvíli dávno pohřbené pocity, uměle dodat nové emoce nebo do sebe nasát ty vaše bolístky a radosti, zvětšit je a způsobit orgasmus prostupující pomalu celým tělem, které přestane přemýšlet a jen setrvačně dělá to, co dělalo, ale hlava, ta ulétla někam do krajiny deja vu jako Ramosův pokutový kop. To všechno jsou emoce, které bolí, zraňují, trýzní, ničí, těší, vzrušují, rozesmívají, a jsou jediným skutečným důvodem, proč žít. Nebo zase plácám hovadiny?

Vím jen to, že jednou se do mě zase zamiluje, a mě to bude u prdele, já budu mít nějakou smažku a bude mi úplně jedno, jak se ona cítí. Nebo potká někoho, jako jsem já, jen s tím rozdílem, že spolu nebudou mít nic za sebou a budou spolu moct jen tak mluvit, jen tak se líbat nebo se spolu vyspat. A to je smutný. Svět by si měl konečně uvědomit, že je křivej sentimentální kokot, kterej si jen potřebuje najít někoho na píchání, nepatřit nikomu a bejt v klidu. A já taky.

Protože večer s kytarama v literární kavárně by byl mnohem lepší, kdybych se nenechával tolik unášet nevyslyšenými tužbami. Protože by stejně nikdo kromě naší party ztracených existencí nevymyslel noční výlet do lesa, nevzal by si s sebou plastový pistole a kuličkovky a nešel do vesnice, která se jmenuje Hole a nesnažil se vniknout na párty ožralejch vidláků a shánět plukovníka Sanderse. To, kdyby viděla moje holka, tak se se mnou asi rozejde. A já bych byl rád, protože v tom případě nemá pochopení ani žádnej smysl pro humor. A já nemám žádnou holku, protože už ani nechci. A jednou budu hrozně litovat toho, co se se mnou teď děje. Budu si zpívat "your emotions make you a monster!"

Hlavně ale budu odškrtávat položky na seznamu šíleností a požitků, který musím zažít, míst, kde všude se chci s někým vyspat, drog, který chci zkusit, míst, který chci navštívit, prací, který chci vyzkoušet a tak. Po maturitě mám na to čtyři skvělý měsíce.

Jsme trestáni za svá sebezapření. Každá žádost, kterou potlačujeme, vře dále v nás a otravuje naši duši. Tělo zhřeší a zbaví se hříchu, neboť každý čin je očištěním. Nic nezbude, leč vzpomínka na rozkoš, nebo slasť bolesti. Jedinou cestou zbaviti se pokušení, jest, podlehnout mu. Odporuj mu a duše tvá onemocní touhou po věcech, jež jsi sám sobě zakázal a jež učinily zákony nepřirozenými a nezákonnými. - lord Henry, Oscar Wilde

Krabicový dobroty

Wed, 25 Apr 2012 19:09:36 +0200

Asi není člověk, jenž by neznal kulinářskou reality show TV Prima s podmanivým hlasem Vaška Vydry a kuchařskými mistry z řad lidu. Každý všední podvečer tento pořad hltají milióny lidí a s napětím sledují přípravu jídel i vášně mezi soutěžícími. Gastronomické vody řádně rozčeřil Tomáš F., dvacetiletý student. Už jen jeho počínání při návstěvách bytů ostatních soutěžících a hodnocení jídel bylo každý večer k popukání, to ovšem bylo nic proti tomu, co přichystal u sebe doma. Po jeho slovech plných pohrdání, ostrém hodnocení a nízkým známkám si na něj jeho konkurenti brousili zuby a diváci s napětím očekávali, s čím se nakonec vytasí. Jen samotný Tomášův medailonek vydal na dvacet dílů Prostřeno dohromady. Jídelní menu hýřilo exoticky tajemnými názvy a při nákupu surovin v supermarketu Tomáš jen tajnůstkářky obcházel regály a skupujíc podivné věci jako zelí, štětku na čistění toalet ("pro správnou přípravu Gibraltarského ragú nejlepší věc") nebo exotické ovoce. "Doma mám suroviny připraveny, bylo těžké je shánět a musely se předpřipravit," tvrdil do kamer s potutelným úsměvem.

O to víc překvapeni byli tvůrci, když celodenní složitá příprava, jak Tomáš avizoval, probíhala v naprostém klidu. Kuchař jen kouřil, popíjel kafe a ukazoval zmateným divákům své sbírky filmů a fotoalba z akcí s kamarády. Příběhů měl očividně na rozdávání, ovšem soutěžící byli v šoku, když večer na stole nalezli čínskou instantní polévku, pizzu ohřívanou v mikrovlnce, míchaná vajíčka a špagety s kečupem. Znechucení milovníci jídla se předháněli v kritice, kroutění hlavou a jejich kyselé výrazy úplně přebily jakékoli jiné chutě. Během posledního chodu (kupovaný polárkov dort) načal Tomáš povinnou večerní zábavu trefou kusem pizzy do oka rozložité paní D. a zahájil "válku severu proti jihu" házením dortu po ostatních ("já můžu házet jen studený věci, jsem seveřan, a vy házejte čím chcete"). Rozhořčený podsaditý pan Pavel, řezník ze Zábřehu, se pustil s Tomášem do ostré, nejprve slovní, posléze pěstní potyčky, kvílející dámy utekly od stolu a vytočený Roman dokonce po Tomášovi hodil vidličku. V tomto okamžiku byla reportáž z degustace ukončena mravokárnými promluvami manželů Vydrových a následoval střih na, pochopitelně nulová, hodnocení soutěžících a zpovědi o traumatickém zážitku.

Na Tomáše pak byla podána žaloba a hrozí mu pokuta v řádu stovek tisíců korun, kterou pravděpodobně bude muset uhradit. Prakticky přes noc se však stal celebritou, jeho obličej zíral ze všech celostátních deníků a v těch bulvárních se jeho jméno objevovalo ještě asi čtrnáct dní skoro denně. V rozhovorech se vůbec nebránil proti nejrůznějším nařčením a jen klidně kritizoval. Údajně prý řekl během svého hvězndého večera, že chce jen říct, aby lidé netrávili svůj čas před blbostmi, jako je Prostřeno a víc svůj život žili. "Když už se neobejdete bez jídla, tak ho prosímvás žerte, vařte, smažte, připravujte, ale dělejte to a nečumte na bednu."

Na své slávě vydělal, hlavně díky internetu a serveru Stream.cz, jehož novou tváří se brzy stal, díky reklamám a nejrůznějším mediálním aktivitám (dokonce si ho pozval ke své živé show i švédský anti-kuchař ze slavného Swedish Meal Time). Velkej sympaťák tenhle Tomáš. V jednom rozhovoru prozradil, že chtěl jít původně do nějaké soutěže typu Superstar, ale asi neumí zas tak dobře zpívat a neměl jistotu, že se dostane do těch velkých kol, kde by udělal řádný brajgl. Nejvíc se mi však líbí to, co odpověděl v jednom online rozhovoru člověku, jenž se do něj obul za to, že kritizuje morálku, ale přitom je vydělávající celebritou díky tomu, že nic neumí a jen se nestydí ze sebe udělat debila. "Milej zlatej, tos mohl udělat taky. Tohle je vaše společnost, kde se vydělává na imbecilitě a neumění. Já jsem jen přišel a natáhl ruku, vy jste začali sypat." Svatá pravda.

Manželství

Tue, 24 Apr 2012 11:33:08 +0200

"Ona to už úplně odepsala. Je totální konec, vůbec nic to s ní nedělá. Rozhodla se, že k sobě nepatříme a věří tomu. Věří na nějakej osud, přitom jedinej osud je to, že se bála se do mě zamilovat. Ježiš, to je tak patetický. A já tady chcípám a myslím na ni každou vteřinou, jak malej kluk si představuju, že hraju s kapelou hity jako Can't Stand Me Now, písničky o ni a o nás a lidi jsou z toho jak pominutý a vidím její pohled, jak se na mě dívá. Vybavuje se mi, jak se tvářila, jak se odevzdaně a oddaně vzdávala a s otevřenou pusou a přivřenýma očima se přiblížila čekajíc na polibek. Myslím to jak řekla "chci tě bez trčika," a…

"DRŽ UŽ KURVA HUBU!" zařval Larry. "Poslouchej se ty idiote! Probuď se už, probuď, jak dlouho to trvá? Hodláš zbytek života prožít v naprostý apatii, ubrečenej po ránu, zdeptanej zbytek dne neschopnej si ani vyhonit péro? Je konec, tak to tak prostě ber!"

"Když ty vzpomínky úplně na všechno, ať je to třeťák, ať je to divný léto nebo doba docela nedávná a přitom tak vzdálená. Mám pocit, jakoby prostupovala všechno, co jsem dělal, jakoby to mělo punc něčeho osudovýho.."

"Sám jsi punč. To si akorát vsugerováváš. Trochu vůle kurva. Nejsi sám, kdo je osamělej a kdo má vzpomínky na ženskou, vyvádíš jak puberťák, co dostal první kopačky a strká hlavu do trouby nebo se řeže žiletkou. Seber se."

"Ve skutečnosti se občas řežu žiletkou. Napsal jsem o ni báseň krví."

"A určitě je pěkně na hovno. Já už o ní nechci slyšet ani slovo. Ještě slovo a půjdu ji sbalit, normálně ti ji přeberu a vošukám, aby sis měl na co stěžovat, candáte nevyplavanej," kroutil hlavou Larry. "Kde jsou ty časy, kdys tvrdil, jak nikoho nepotřebuješ a nikomu nepatříš. Jestli se někdy probudíš, tak budeš tolik litovat všeho cos o ni nažvástal a napatlal, věř mi. Jenže ty se nikdy neprobudíš, není s tebou řeč, nebavíš mě vole. Měl by sis vzít nůž a podříznout si hrdlo, protože jseš akorát samý klišé a samá sebevraždená hrouda šitu," nadával mi.

"Možná máš pravdu. Výjimečně. Ne, nemáš pravdu, ona je kurva úžasná a…moje konečná."

"Není úžasná. Je to obyčejná holka, která nevěděla co chce, teď aspoň ví, že tě nechce a nezměníš to, ani když se budeš chovat jako debil, ani když budeš nejúžasnější člověk na světě, což nejseš ani náhodou, to jsem já."

"Umíš člověka fakt potěšit, vole," zabořil jsem hlavu do dlaní.

"A co chceš slyšet?"

"Proč se to posralo, když vím, že mě má ráda?"

"DRŽ HUBU!"

"Budu ji muset začít nesnášet. Nebo se ji prostě nějak vysmívat."

"To je pěkně ubohý, ale aspoň něco. Čemu se můžeš vysmívat?"

"Nevím, třeba tomu, že poslouchá Placebo a občas i docela diskárny."

"Slabý."

"A taky je hrozně patetická. To jsou pořád kydy jako načasování, samý osudový řeči a samý "no…jak to mám říct, je mi to líto, nepatříme k sobě, možná budeš jednou šťastnej, jednou budeš a všechno bude skvělý, osud nás rozděluje, není nám souzeno bejt spolu," a jiný sračky…"

"Jó, sračkyyyyyyyyyyy" křičel Larry.

"Nebo se chytá všemožnejch novejch píčovin a nikdy to nedotáhne a neudělá. Naslibovala tuny věcí, na který se těšila a který jsme spolu měli dělat a nikdy z ničeho nic nebylo. Zůstalo jenom u keců."

"Stojí ti taková holka za to?"

"Já ji kurva nesnášim!" smál jsem se.

"Fakt?"

"Ne."

"Jsi ztracenej. Ale už ani slovo o ni, oukej?"

Jsem doma a učím se. Dělám maturitní otázky, chvíli mě to i bavilo, ale už mě to jenom opruzuje a fakt nevím, jak u toho vydržím celej měsíc. Musím. Dostal jsem se do bodu, kdy už mi teče do bot a tak prostě musím. Chci jedničky, chci je, sice jsou k ničemu, ale chci všem zavřít hubu. Neholím se, vypadám jak strašidlo a neplánuju to nijak měnit. Takovej ten stav, kdy se vidíte jen s pár blbečkama, kterým říkáte kamarádi a kterým je vlastně docela jedno, jak vypadáte, a jinak žijete v liduprázdném světě na samotě s dějepisem a zeměpisem, máte depresi a vypadáte zpustle, na tom je něco povznášejícího. Anetu jsem viděl naposledy před měsícem a půl. Pořád občas po ránu brečím a pořád mě sžírá šílená touha a smutek nad tím, že už nikdy tohle a nikdy tamto, ale není to ta holka, kterou jsem miloval. Je to nějakej stín, je to někdo jiný, který žije za zdí. Je to už jen představa, která dělá to, co chci, ale není skutečná. Je to duch.

A pak jsem jel do města vyřídit nějaký byrokratický nesmysly, otráveně jsem čuměl nemaje co zkouřit a čekajíc na bus zpátky do odpudivě klidných končin, když jsem spatřil Lucku. To je ta "lesba," se kterou jsem se o víkendu líbal. Moc jsme si nepokecali, bylo to takový to "jak to jde," řečičky o ničem, ale nakonec přiznala, že má u sebe géčko a nabídce na špeka je těžký odolat, takže jsem dal sbohem autobusu a skončil jsem šeredně vypálenej v dost zajímavých barvách ulítlé konverzace o všem možným. Dospěli jsme k tomu, že se vloupáme do ZOO, osedláme nějaký vzácný zvíře, který nás odveze do jiný země, kde ho za těžký prachy prodáme a pak se uvidí. A pak mě to napadlo. Ono mě to už napadlo dřív, protože jsem chtěl prostě jen tak z protestu proti osudu a proti Anetě znesvětit svátost manželskou…

"Hele, myslíš, že je možný se teď z hodiny na hodinu oženit?"

"Huh, asi jo, ale musej mít nějak…volno…ne?"

"Máš u sebe občanku?"

Jenom si mě nedůvěřivě měřila pohledem.

"Vezmeš si mě?" Začala se hrozně smát, ale já se jenom uculoval. "Hej, myslím to vážně, nesměj se tomu. Žádná svatební noc, vůbec spolu nemusíme bejt. Jen budeme svoji a budeme to mít v papírech. Ty jsi stejně lesba, takže se vdávat nebudeš nikdy chtít a já taky ne. Kdyby náhodou, tak se prostě rozvedem, i když, tyvole, tohle vysvětlovat nějaký nastávající, hehéé!"

"Ses asi posral ne? Já nejsem lesba, blbče. Vlastně…to může bejt docela švanda. Dobrodužství, tak jo!" Poklekl jsem před ní a spustil nějaký debilní monolog, pak mi to připomněl cosi pod okny prázdného bytu a nechal toho. "Budem asi muset mít nějaký prstýnky ne?"

Nakonec jsme prostě maximálně vypálený šli na úřad a tam se protrmáceli na správné oddělení. Neposlali nás hned do hajzlu, ale všechno to bylo krkolomný, matrika, smlouvy, závazky, soupis hostů a povinností, data, časy, dost složitý. Začali jsme se docela vážně hádat a vydupali jsme si, že chceme sňatek hned teď bez těhle blbostí, málem by to snad vyšlo, dokud jsme se nedozvěděli, že to něco stojí. Tak snad příště. Naprosto vysmátý jsme se potom vodili za ruce po městě a smáli se úplně všemu, nešlo přestat, při vzpomínce na zmatenou ženskou na úřadě a při představě toho, že bysme to fakt udělali, bylo vtipný i kolem přojíždějící auto. Nakonec mě pozvala na pivo a já jako správnej džentlmen neodmítnul, nechal jsem se klidně pozvat a kouřil její morrisky, stavy docela opadly a už jsme jenom napůl vážně debatovali o budoucnosti. O budoucnosti, ve který prej žije nějaká úžasná holka, která mě bude milovat a bude hrozně nadržená a přitom věrná, zodpovědná a zároveň ulítlá, přemejšlivá, chytrá a přitom bezprostřední a schopná dělat věci bezmyšlenkovitě. To tak. Já na ženský seru.

Tarvitsen lääkäriä

Sun, 22 Apr 2012 15:22:05 +0200

Tenhle tejden jsem měl umřít. Návštěva doktora byla klasicky trapná - na svýho doktora už jsem asi půlroku nenarazil, je tam pokaždý nějakej mladší pomocník, kterej je dost nekompromisní a ptá se mě na drogy a na to, kde přesně mě bolí hlava, a já sakra nevim, zas tolik se nepozoruju, a kromě toho u sebe nikdy nemám třicet korun nebo přijdu v pátek ve dvanáct, když už chtějí všichni domů.

Možná jsem švihlej, ale měl jsem pocit, že existujue spojitost mezi mým zdravotním stavem a svědomím nebo nějakým duševním rozpoložením, jak v Obrazu Doriana Graye, protože když jsem se po milióntýstošestnáctý pohádal s matkou, najednou se mi přitížilo a celou noc mi bylo zle. Naštěstí jsem ráno zjistil, jak na to. Dal jsem si pivo, potom rum a najednou mi bylo mnohem líp. Věděl jsem, že je to podvod a jenom dočasný, ale kopnul jsem do sebe ještě jedno, oblíknul se a zdrhnul oknem ven. Rodina si totiž usmyslela, že mi teď zakáže kamkoli chodit, i kdybych byl zdravej. Ani náhodou.

Ve městě jsem chcípal, takže jsem zašel do Binga nemoc znova přechlastat. Pak se zjevil ožralej Jaryn, kterej byl na tahu už od pátku a taky si chtěl užít poslední kalbu před maturitou. Stejně mu nevěřím, že měsíc nikam nepůjde. Ten tak. Den plynul, peníze došly ale chlast ne a pak se mi všechno zamlžilo.

Probudil jsem se ráno. Bylo pod mrakem, docela zima. Ležel jsem u nějakýho rybníka. Překvapovala mě jeho podmanivě modrá hladina. Rozhlížel jsem se. Břízy. Nízké traviny. Kde to kurva jsem? Najednou se okolo začaly ozývat hlasy. Pokoušel jsem se rozpoznat, co to je za řeč, protože česky to nebylo ani náhodou. Tyhle pralesní zvuky nemohlo bejt nic jinýho než maďarština nebo finština. Finsko! Co kurva dělám u finskýho jezera? Zdálo se to neuvěřitelný, ale fakt jsme se museli nějak dostat do země tisíců jezer, do země, kde se během dlouhých polárních nocí snaží všichni zabít a když se chtějí ožrat, musí jezdit trajketem po moři sem a tam. Pak jsem se konečně probudil a došlo mi, že ta domnělá finština byly pazvuky, které vydával Larry během přestávek mezi zvracením. Mě bylo taky pekleně blbě, ale blejt se mi nechtělo. Byli jsme u rybníka za naší vesnicí.

"Jaktože zas bleješ, nic nevydržíš. Já z chlastu neblil ani nepamatuju…"

"Prohože nesmažšš, pivmče," odvětil Larry a ukrknul si. Ještě chvíli stál rozkročený nad křovím, pak se napil zbytků piva a zahodil ho do vody.

"Ekologie ti asi nic moc neřiká, co?" prohlásil jsem znechuceně. Larry jen mávl rukou. "Fuj, to byl hnus." Rozpomínal jsem se. V noci jsme tancovali podél silničního tahu, divím se, že nás nikdo nesejmul, a u toho rybníka jsme skončili, protože to vypadalo jako nějaká rozjetá párty, ale jedinej kdo tu dělal bugr, byly kolonie tisíců žab.

Dobře mi není ani náhodou a doma mám peklo, ale poznal jsem holku. Pěknou a milou. Ale, milou, to jsou kecy, prostě skvělou. A poprvý po dlouhý době jsem se líbal, opravdu líbal a neskončilo to v posteli ani na hajzlech, prostě jsme se políbili, pak mi dala číslo a já šel pryč. Horší je, že to stejně celý bylo tak nějak natruc, ač to nedává vůbec žádnej smysl, bylo to prostě natruc a basta. Od ní nejspíš taky, protože pořád mlela o nějaký holce, kterou milovala a která si s ní hrála a potom se lekla vážnosti situace, utekla, spíš s ní prostě vyjebala, protože s ní začala jednat jako s lesbickou špínou. Já výjimečně nemluvil o nikom, ale celou dobu jsem na toho "nikoho" myslel. Celý mi to připomínalo takový to spojenectví proti vztahům a spoelčná nenávist k mužům a ženám, podobně jako ve Všech mých láskách.

Vždyť vůbec není o co stát…

Svoboda je otroctví

Thu, 19 Apr 2012 23:32:45 +0200

Několikrát jsem se pokusil zabít, choval jsem se nezodpovědně a tak vůbec, nakonec ale chcípnu na nějakou prasečí chřipku. Přeháním, ale nemůžu spát z bolestí hlavy a celýho těla, vypranej jsem na čtyřicet a cokoliv se pokusim vložit do úst, to chce hned ven. A do toho vzpomínky a bodavý myšlenky na … a všechno to sebezpovídání během nočního blouznění, který taky skoro fyzicky bolí. Za okny je jen pole, cesta, posed a les, mám je za ten půlrok otisknuté v paměti na doživotí a nemám je rád, po silnici projde zhruba jeden a půl člověka za čtvrt hodiny. Kdo by to byl řek, že mi budou chybět řvoucí vožralové, blikající světla a srážející se auta. Tady to je země nikoho.

Přesto tady lidi jsou a musí chodit okolo, nenápadně, plížit se jak zloději a šmírovat, co se děje u nás za okny a na zahradě. V paneláku neměl člověk skoro žádný soukromí, ale lidí bylo v těch krabicích tak moc, že se nikdo o nikoho příliš nestaral. Zato tady, když občas obejdu dům, abych si dal cigáro, najednou spatřím starou popelnici, tedy ohnutou bábu s šátkem, kterak kývá hlavou sem a tam, vyvyšuje se nad plot a snaží se pozorovat, co dělají rodiče na zahradě. Dokud si mě nevšimne a neodkráčí rychle pryč. Když si chcete něco koupit, musíte to radši všem předem říct, jinak se stanete terčem pomluv jako "ti noví zazobanci". Drbny obchází vesnici a drbou, bože, jak mě se z toho dělá blbě!

Ne, že by se mě to nějak přehnaně dotýkalo. Mě je tohle místo ukradený, seznámil jsem se tady všehovšudy s jednou holkou, se kterou jezdím občas busem a jinak se s nikým nebavím, nevyrost jsem tady a moje nejoblíbenější místo je benzínka, kde si kupuju cigára a kde mě vždycky někdo nabere a odveze pryč. Jenom se mi prostě příčí, že bych někdy mohl dopadnout jako tyhle lidi. Jasně, když jsme v práci viděli, jak za plotem někdo šuká, tak jsme na ně se smíchem čuměli, ale nemám potřebu se někomu dívat do oken a do zahrady a sledovat, co dělá, řešit, kolik vydělává, kde pracuje, jak se obléká, co má za auto. Závist? Společenský žebříčky? Nasrat na to. Nasrat na hadry, na auta a na bydlení jako na znaky společenského postavení. A na ten, podle mě v rudých dobách zastydlý pocit, že v malé komunitě jsme všichni spolu něco jako družstvo a měli bysme si všechno říkat a všichni společně pracovat a všichni si pomáhat taky.

Připadám si jako Raskolnikov, což je trochu děsivý, ale k co s takovouhle vyhaslou babkou, jejíž celodenní náplní je sledovat, co kdo dělá a roznášet a donášet jak Krakonošova sojka? Všechny ty elektrický impulzy, všechny signály a jiskry, nervový vzruchy v mozku, který tvořej to, čím jsme, naše touhy, lásky, přátelství, sny, všechno co říkáme, nebylo by lepší, kdyby prostě vyhasly ještě před tím, než se z ní stal takovej zombík? A vůbec, kdybych se nalil spoustou whiskey a dali mi do ruky bouchačku, pěkně bych to tady vyčistil.

Protože (ač já mám kurva co říkat a čím jsem užitečnej pro tenhle svět?) tak jsem zatraceně rád, že to už nebude dlouho trvat a sbohem sladký domove. Protože mě ničí žít v zemi pivních blbců, návštěvníků diskoték, vesnickejch zábav, normálních davů, zkoumavých výchovných pohledů a průměrnosti, smradlavejch maličkejch pomlouvačnejch Čechů, kteří svoji blbost ventilují jen v příspěvcích v internetových diskuzích a ustrašenost, neschopnost akce a lenost maskují nějakým pacifismem. Mám dost nevkusu a pomatenosti a taky dost sebe a proto zdrhám, protože to je to jediný, co dělá a co udělá naše generace, ta jediná, která ještě mohla něco změnit, protože není tolik zasažená ani totalitou ani pohodlnou facebookovou a televizní degenerací kapitalistický společnosti.

Všichni ti lidi, kteří cinkali klíčema a šli do ulic, ti věděli, co chtějí a to byli skuteční hrdinové, kterým ale revoluci zřejmě ukradli tím, že byla tak sametová. Výměnou za klidný průběh demonstrací naši otcové neodsoudili skoro žádnýho z těch šmejdů a nechali je v klidu převlíknout kabáty a zprivatizovat si stát. A proto není tahle země vyrovnaná s minulostí, proto je to pořád postkomunistický absurdistán ovládaný trochu chytřeji a "svobodněji" - totiž novinkami.cz, velkými novinami a televizí. Cokoli z toho otevřete, z toho se vám chce blít, nebo snad ne? Ale udělá kdokoli z nás něco? A prej mám přestat blbnout, tak to pojď radši se mnou zdrhnout.

Podvod

Mon, 16 Apr 2012 21:05:08 +0200

Jakoby mi někdo shůry hodil lano a čekal, jak s tou šancí naložím.

Nebo jakoby se mi vysmíval.

Vlastně, nikdo se mi nevysmívá, jen dostávám jednu šanci za druhou a nijak skvěle s nimi nenakládám.

Pustili mě k maturitě, dokázal jsem se dostat dál a teď už nikdy, už nikdy, už nikdy, po pěti letech martýria, už nikdy mi nebude neděli kazit matika, nikdy nesáhnu na chemii, nikdy nebudu muset dělat, že něco dělám na fyzice, nic z toho už nemusím. Žádný stohy zbytečně popsaných a počmáraných papírů, žádná práce jen proto, abychom něco dělali. Už žádný nekonečně se vlekoucí minuty, pocit nevolnosti z těch keců a ztrácení času, příšerné plýtvání časem, ať už v lavici nebo za školou. Nemám vyhráno, ale do lavic střední školy se už nikdy nevrátím. Naučili mě akorát hnít, naučili mě všechno nějak podělat a začít dělat až na poslední chvíli, naučili mě bejt línej a zahazovat mládí chrápáním na desce stolu. Musím to dotáhnout do konce, ještě zbývá necelý měsíc a já mám jen jednu vypracovanou maturitní otázku.

Uplynulý víkend byl darem z nebes. I přes stíhy a gigantickou kocovinu strávenou makáním na zahradě s tisícem hektopascalů v hlavě vynikající páteční koncert a v sobotu dost povedená spontánní akce s Evou, kde jsem se potkal se spoustou lidí, který jsem chtěl vidět. A v neděli Erikovy narozeniny, session s posloucháním muziky, krátkými filmy, hláškami a vzpomínkami na starý časy, bylo to hrozně dobrý, sedět takhle s nejlepšíma kámošema z bejvalýho gymplu, když za okny vytrvale padal déšť, jen tak se smát, decentně opíjet, přežírat a nemyslet na nic. A cestou přes děsivě temný les ze Lhoty jsem se zase bál jako dřív, nemyslel jsem na to, jak se bojíme ve dvou, a nebyl klidný a nepřivolával démony, aby mě konečně zabili.

A dneska jsem zůstal doma s tím, že se vyspím a začnu dělat něco k maturitě.

Jenže po ránu jsem se málem zadusil hnusným dráždivým kašlem, celé tělo je křehké jako kusy skla, nejsem schopný se hýbat a chvílemi se mi hlava rozpulzuje jako šílená. Podepsalo se na mě to, že poslední půlrok se jen ničím a cpu si do těla všechny ty jedy, to, že od Apríla celé noci nespím, jen kouřím, piju rum a čumím u muziky do stropu.

Máma mi nerozumí a automaticky už je na mě nepříjemná, ani si to neuvědomuje, a já ji ubližuju hnusnýma kecama a přehlížejícím sobecky nelidským klidem, který v poslední době nahradil zbytečný výbuchy. Táta se se mnou radši moc nebaví, už dávno ne. A já chcípám, zdála se mi snad nejživější a nejhnusnější sen, co si pamatuju.

Sen o tom, jak plavu v moři v ponožkách, abych se mohl utopit. O tom, jak jezdím na kole krajinou sem a tam a hledám ji, chci ji zastihnout, ale už je pozdě večer a já jsem tak ztracený, že jsem jel na opačnou stranu, do Jičína, a musím se vrátit, abych stihnul náš koncert v Cajku. Kterej se vůbec nepovede. Vožeru se tam, nemám peníze a už jsou čtyři ráno a všichni se mi smějí kvůli podmalovaným očí a najendou si všímám, že tam je taky, bojí se mě, nebo ne, prostě mě přehlíží, úplně ignoruje jako bych byl neviditelný, bez špetky citu kolem mě projde. Je na šlupky vylitá, vidím v jejím výrazu, že jí je všechno jedno, chce si užívat za každou cenu, vidím ji s hrozným šampónkem, jdou na záchod a sotva se zavřely dveře, už se opírá o umyvadlo, vlítnu tam porazím cestou několik lidí řvu neee ne ne ona mě posílá do prdele ale jdou pryč a potom znovu a potřetí jsem úplě hysterickej bráním jim i když mi všichni říkají abych šel do prdele že to je jejich věc vyhrožuju že se jim do toho umyvadla vyseru ona se mi směje výsměšně plamennýma očima na mě kouká z blízka vysmívá se mi nadávám ji a prosím zoufale prosím pisklavým ubrečeným hláskem dokud tři svalnatí týpci procházející kolem neřeknou abych do minut vypadnul nebo mě zabijou. Vidím Andreu, která je ta poslední, se kterou se chci bavit, vidí, co se děje, nechápavě mě pozoruje, protože si myslí, jak jsme s ní šťatsní, s brekem ji prosím aby šla ven, dostanu od ní cígo který vůbec nehoří, je zima, sedím venku s lidma, který jsou ožralí a vůbec mě neposlouchají, lidi z klubu odcházejí pryč mířím rozhodně za její kamarádkou a ta se jenom ušklíbne a řekne mi, co jako čekám a že jestli mi něco řekne, k čemu to bude a pak mi tvrdí, že Ona s tamtím buzíkem už byla několikrát na rande a budou se možná brát pak ji vidím jak se motá, křičí opilým hlasem "ostudáááá, idiote," fuckuje mě s našpulenou pusou, to není ona, to nemůže být ona, sedím zhrouceně u zdi a u reklamní tabule vidím známou postavu, která si zapaluje cigáro, je vidět jen silueta, pak po mě hodí jakousi jiskru, zapálí Andreu a přiskočí ke mně ze vzdálenosti nejmíň deseti metrů. Je to chlap v přilbě, jakou nosili prvorepublikoví hasiči, s brašnou v modré uniformě. Je to pekelný úředník a mluví jako na koksu, ustavičně mi překotně vypráví o tom, co musí v pekle udělat, než se tam dostane jedna duše jako je ta moje, než se vyřídí všechny telefony a formality. Zařvu na něj "co mi to doprdele cpeš, copak nechápeš, co se tady stalo a že mě to vůbec nezajímá?" načež mi s chladným úsměvem odpoví, "ale tady se nic nestalo, jenom se jeden blbeček opil, ztrapnil a pokoušel se dál ubližovat všem okolo, dokud jsem se nerozhodl, že už toho bylo dost." A pak mi došlo, že jsem do hodiny mrtvej a že budu věčně trpět,celou věčnost v bolestech… a pak jsem se naštěstí probudil.

Bylo to tak živý…

Takže teď jenom ležím ve zbídačeném stavu v posteli, je mi na blití, poslouchám Cure a čtu si znovu dopis, jenž znám už dávno nazpaměť…

Ten víkend a tři dny zapomnění byly prostě zase jenom velkej podvod.

táhne mi z huby jak z masovýho hrobu a chci šukat. to není moc dobrá výchozí pozice

Úsvit opilců

Sat, 14 Apr 2012 19:22:49 +0200

O skvělým zájezdu do Sokolova, kde jsme hráli se Smokers, jsem díky tehdejší euforii nepsal, ale můžete si přečíst report od Břita. Koncert s Plexis v Účku byl pak hroznej hudebně (třikrát přetržená struna, řev spíš než zpěv, pogovačka s mikrofonem) a o tom, co se dělo pak jsem už vůbec neměl náladu psát. Včera jsme hráli v Účku trapně zase, tentokrát jako jeden z hlavních chodů na akci s místníma kapelama.

Vždycky jsem rád začínal před známějšíma kapelama a předváděl takovou show, že jsme pak veškerý zbývající program strčili do kapsy, ale teď mě fakt nasralo, že hrajeme první. Víte, lidi střízlivý, nerozhejbaný a tak, to pak publikum těžko stihnete za tu třičtvrtěhodinku rozpálit do běla. Pátek třináctýho a všechno vycházelo, všechno skvělý, všechno fajn, dokud jsem nezapnul mobil. Takže, když jsme se sešli před koncertem ve zkušebně, vypadal jsem s podmalovanýma očima v rohu jak hromádka neštěstí, odhodlanej na všechny hodit černou deku a epilepticky tancovat jak Curtis. Flákání po městě s Břitem, pivko a házení neuvěřitelně hnusnou pomazánkou z průchodu u Číňanů mi ale náladu docela zvedlo a pak klasika, popíjení na baru, zvuková zkouška…

Pořádající kapela Poor Sound Factory (plnej sud fuckstory, jak říká Elvis) na nás nevraživě čuměla a pořád nás nutila, ať už jdem zvučit a hrát. Při zvukovce vládla přímo nepřátelská nálada, pořád na nás měli uštěpačný poznámky, kecy a smáli se, zvukař nás měl očividě za dementy (to se není čemu divit, když naše zvučení vypadá tak jak vypadá) a tak mě to pěkně jebalo už od začátku, když jsem do mikrofonu řval něco o tom, že je párty taťky Šmouly, zatímco Břit předváděl nějakou procítěnou verzi songu od Bloc Party.

Pořád nás nutili hrát, ale já nikde neviděl lidi, na který jsem čekal a kousnul jsem se a hrál si na hvězdu s tím, že dřív jak v deset hrát nebudu. Naštvaně jsem seděl, kouřil jednu za druhou a nic moc neříkal, přemejšlel jsem, jestli se na pódiu nesvlíknu do půl těla a nepořežu. Když pak čas nastal, dole to vypadalo strašně, z Plantážníků Army dorazilo fakt hrozně málo lidí a ostatní se tísnili ve dveřích a v rozích s očekáváním něčeho příšerného. Ty čumiliové z tý kapely mě jen svými pohledy pěkně jebali, takže jsem řekl něco jako "Odkud vy lidi vůbec jako jste? Cože? To je jedno, stejně jste jenom bada kreténů! - myslím, že ale někdy něco podobnýho předváděl Rotten, takže nic moc origoš. Začali jsme tak nějak odevzdaně, atmosféra na hovno, málo lidí. Maniodeprese je ideální song na začátek díky tomu pomalýmu emo intru a nakoplým zbytkem, mám ho rád, je rychlej, melodickej a zbytečně se netáhne, prostě nakopnout, říct co je potřeba a dost. Skákal jsem zase po Účku sem a tam, strkal do lidí a skákal, sotva jsem stačil s dechem, jenže hejbali se jenom dva metalisti.

Dostával jsem se znova do svýho transu, kdy jsem nevěděl, co říkám, co dělám, jak vypadám a bylo mi to jedno, vnímat jenom muziku, dostávat ze svýho těla i duše, dřít je co nejvíc to jde a sledovat lidi a donutit je skákat, tancovat, strkat do sebe nebo aspoň zpívat nebo kurva tleskat. Oproti jiným koncertům jsem víc zpíval a míň ničil věci nebo sebe, nechával jsem řádit lidi a šlo víc o muziku, začínalo to bejt skvělý, když jsme nakopli Chelsea Dagger od Fratellis a dokonce se lidi vážně chytli a Účko zpívalo "ru tu ru du tu ru du.." pořád dokola.

Zombie Masaryk je podle mě fakt náš nejlepší song, ale vždycky ho posereme a koncerty prostě nějak pokaždý zbrzdí, ale výjimečně mi bylo rozumět a sklidili jsme docela úspěch i s tímhle. Potom Ruby Soho, poprvé od prvního koncertu, chtěl jsem, aby se lidi líbali a snažil jsem se do toho songu vložit úplně celou…Vy-víte-koho a najednou mi došlo, že ten song je o tom, co se mezi náma stalo, aspoň tak jak ho chápu ("jak poznáte, že jste zamilovaný? Aha, všechny songy pak dávají smysl") - no a ten song se povedl, možná byly vokály na konci zase na hovno, ale to, co jsem slyšel se mi líbilo. Where is My Mind?, "naše" klasika a hromadný bouřlivý vyřvávaní "Where is my mind, mind, oi oi oi oi!"

Bezejmenná generace, znova sing-along publika, Město aut bylo dost staršný, jakmile kytary řvou, nejsem v týhle písničce slyšet, takže jsem to přeřvával a bylo to hrozný, asi to znělo spíš jako instrumentálka. Dee Dee ale zpíval, Břt poskakoval s kytarou jak šílenec, řezal do toho jak pankáči v sedmdesátýmsedmým, takhle jsem ho nikdy neviděl, bylo to skvělý, a i Líbik za bicíma šel na doraz, bylo to vidět, mlátil do toho a v závěrech písní to byl vždycky hurikán. Před Hate to Say I Told You So jsem chtěl poprvý v historii našeho hraní představit kapelu, ale zařval jsem jenom, že jsem Johnny Násilník a jsem mrtvej a že na představování seru, nakonec začali tleskat sami lidi, takže jsem říkal něco o tom, že Dee Dee neumí hrát na basu, Cáfa má kytaru se kterou ho na silnici nikdo nepřehlídne, Břit má doma největší sbírku porna na světě a podobný sračky, ale přijetí bylo bouřlivý a pak jsme to všechno rozsekali při těch Hives, to byl masakr - vím, že v jedný chvíli jsem si lehnul na zem a kopal nohama ve vzduchu lidi v předních řadách, že z Břita se stal démon, že "teď sem zapomněl text, jsem debil cause I wanna" a závěr krutej, krutej, krutej, kytarama o sebe, kytarama do činelů, skvělej Líbik kterej ty bicí snad roztřískal a neskutečný lidi.

Nakonec jsme dali ještě jednou Chelsea Dagger a hráli to do zblbnutí s podobně mohutným zakončením a to už si broukali ten chytlavej refrén úplně všichni. Asi to vypadá moc nadšeně a přehnaně, ale tohle byl náš zatím nejlepší koncert. Jsme ve formě.

Nechtěl jsem moc chlastat, Účko je pro mě zakletý, minule jsem odešel bez kalhot a předtím jsem tam házel půlitrem, rozřezal si střepama ruku a pokoušel se zabít o střep a teď jsem rozhodně neměl náladu mít zase nějaký takový choutky, ještě když jsem věděl, že nejsem ani náhodou v pohodě. Jenže kapela byla pekelně rozchlastaná a než jsem se dostal od pódia k baru, minul jsem les rukou, který mě objímaly, a říkali, jak dobrý to bylo, ženský, který se se mnou chtěly fotit (to sem si jako řikal, kurva co to je?!! hehe) a hlavně spoustu panáků, každej mi cpal panáka a to pokračovalo celej večer. Zuska to okomentovala "konečně víš jaký to je bejt holka," a špatnej pocit to nebyl. V klidu jsem si povídal s Editou v rohu, tak akorát na pohodu jsme se zhulili, jenže kdykoli jsem se hnul z místa, vypil jsem další panáky a pak jsem slyšel, že celý spodní patro pořád dokola vyřvává "ru tu ru du tu ru du," s kapelou jsme se fakt skvěle bavili a…pak jsem vrazil do spolužáka, už značně nametený jsme měli dost zajímavej rozhovor, kdy jsme zjistili, že navzdory tomu, že se vlastně pořádně nijak hluboce nebavíme, máme dost společnýho, vlastně hrozně moc společnýho, ať už jde o cejtení ke třídě, životní styl, lásku k hudbě, některý touhy a názory nebo o sebevražedný depky. Jenže pak přišel jakýsi Moravák, který se měl stát otcem a z našeho vystoupení byl hrozně urvanej, podal mi jakejsi tvrdej chlast, obrátil jsem to do sebe a pak jsem skončil.

Najednou jsem se našel u bolelsavskýho Hradu uprostřed křižovatky, jak si zpívám There is a Light That Never Goes Out a zdá se mi sen o tom, že tady jsem zase s ní jako tenkrát, i když to vlastně bylo dost na hovno zoufalý. Najednou se zase nacházím v Účku u stolu s Líbikem a Zuskou a je mi zle, kroutím se na lavici a plivu hnusný zpěněný sliny. Najednou jsem ve městě, chodím sem a tam, při každm kroku žaludek krvácí, chci se zeblejt aby mi bylo líp, ale nejde to a tak jenom chodím sem a tam nemůžu se zastavit je pět ráno a já nemám kam jít je mi kosa a mám ještě ke všemu debilní stíhy, kdy se toho do hajzlu zbavím, kdy? Lidi na koncertě naštěstí řeči jako "dejte si minutu ticha za svůj život. A za ten můj taky," docela ignorovali a tak jsem neměl chuť to hnát do extrémů, ale tahle cesta do nikam brzkým ránem, kdy je město plný cikánů a feťáků byla jako cesta labyrintem do vlastní chlastem a fyzickou bolestí zmámený mysli a ten Minotaurus furt nikde.

Pak už jsem se nějak probudil, nasednul jsem do vlaku a jel dokonce zadarmo domů. Při cestě ze Lhoty do naší prdele byl úplně dokonalej úsvit, nádherný ráno prozářený jasným světlem s předzvěstí očividně sluného dnu, pořád se ale ještě všude povaluje mrazivá bílá mlha a benzínka a vesnice ještě pořád svítí, les má prapodivně světle zelenou barvu a stromy vypadají úplně jinak, to, co ještě před půlhodinou vypadalo děsivě a bylo skryto v hávu tmy jsou teď rozkvetlý keře. Chtěl jsem to ráno zachytit, chtěl jsem ho uchopit nebo k němu jenom čichat, sednut si do trávy a nechat se jím unášet, ale tohle všechno muselo ustoupit únavě, nevolnosti a děsivý zimě, takže jsem se brutální bezcitností přestal rozhlížet, přestal vnímat, natáhnul jsem si kapuci a s pohledem zabořeným v chladném asfaltu jsem prostě běžel…

Samota zesiluje

Thu, 12 Apr 2012 01:03:42 +0200

proč, když si zpříjemním den tím, že se po dvou letech projedu na kole, tak vidím všude tebe na kole, jako tehdy na sporťáku. proč když jsem ve tvým městě tak sedím před tvým barákem, i když vím, že stejně nejsi doma. proč, když je to úplná pohoda, sedíme v parku za kostelem a v klidu chlastáme, pak stejně musím na krabičku cigaret napsat úryvek textu od cure. a pak ho zapálit. proč jsme museli takhle dopadnout.

JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní
(J.H. Krchovský)

bylas jediná, se kterou jsem chtěl chodit do kina a který jsem chtěl fotit roztomilý infantilní fotky s plyšákama nebo gumovýma dinosaurama držícíma zamilovaný nebo podporující transparenty, o který bych skládal songy, psal povídky, básničky, dělal s ní fotky a třeba bych místo koncertu klingonz zůstal doma. zkousnul bych i debilní angels and airwaves. a nakonec bych se fakt i ostříhal, abych neměl na hlavě palmu. a možná bych pro tebe umřel. rozhodně jsem ti byl u toho ochotnej jako jedinýmu člověku na světě strčit prst do prdele kvůli nepoznanýmu zážitku. nebo napustit hnusotou a tu pak nechávat v nafokujícím se břiše s pocitem plnícího se štěstí. ta hnusota to maj bejt jako prej chcanky.

Mezi nohama jí prošla celá armáda…armáda nepočítaných, nejmenovaných a zpola zapomenutých. Dnešní noc si ale zapamatuje. Je to v jejím životě událost, když dává zadarmo, na to jen tak nezapomene. Strkám čuráka do její uzrálé píčy a ona mě chytá a drží si mě dole blízko u sebe. V tom okamžiku není děvka…je to jen kunda a má v sobě úpornou bolest a tu je třeba z ní vydřít…

(Henry Miller)

ale víš co? já na to seru. v pátek na koncertě to přemenim v hudbu a pak budu zase nechutnej, prázdnej, ale vlastně docela spokojenej. seru na problémy. ať si otravujou. ať mě sžírají, ať se kolem mě stahují jako vlčí smečka. já od všeho nakonec uteču, protože tos mě naučila. budu dělat, že nic, nikdo není, není minulost, není násilník. budu dělat všechno proto, abych se už nikdy nevrátil a abych nikoho nepotkal. a vlastně se ani nebudu muset moc snažit. albion je daleko, česky a německy, to je fér a za kanálem kroutí hlavou tony blair. henry miller, oscar wilde, básně villona, gellnera a krchovskýho, začal jsem znova číst a je to dobrej pocit. protože jsem rád za jakejkoli jinej únik než jsou drogy a kundy. chodím zase v ulicích s černýma podmalovanýma očima. no a co. jsem smutnej, mám depku, jsem nasranej a v hajzlu, tak na vás jebu. a taky jsem asi byl vždycky trochu přecitlivělej androgynní položenská s velkým pérem. tak. samota zesiluje. vlastně se zas tak nic moc neděje.

jedině to, že mě bolí hlava z bílýho vína a spritu od vietnamců.

larry to tenkrát řek skvěle: "Miluji tě a zároveň nenávidím. To je celý. Všechno okolo, nějaký trápení, okamžiky, další věci, to je jenom omáčka. Všechno podstatný je v tý větě, kterou řek nějakej Říman myslím." jenže je fakt těžký nenávidět někoho jen protože si plete libertines se sex pistols.

CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN
-jsem přec pánem svýho domu!
přesto skrytě šilhám okem
copak dole říkaj tomu

Nic neříkaj, nic nevidí
jenom sedí v podřepu
klopí oči, snad se stydí
že mi serou do sklepů

(J.H. Krchovský)

Schizofrenie

Tue, 10 Apr 2012 00:36:31 +0200

Jarin v baru poslal do prdele čtyři obrovský nácky. V obyčejném rozhovoru jim řekl, že jsou to idioti a buzeranti a kdesi cosi. Nebýt barmana, jenž je zadržel, byli bysme dávno mrtví. Jarin je kráčející katastrofa, takovej Sid bez toho roztomilýho charismatickýho čehokoli. Je to typickej smradlavej nasranej chlap, někdy dokáže bejt pěkně blbej a pokaždý krvácí buď on nebo všichni okolo, pokaždý někde krade plíny z tomboly nebo si rozbije nos o moje zuby, rozkope popelnice, skončí na policajtech, jde domů v trenkách, a když ho zastaví policajti, dělá, že jede na kole, hodí zničehonic půlitrem přes hospodu. Skrz prsty na něj koukají často i pankáči nebo skinheadi, kteří byli na maškarním u Hymrů.

Ty nácky vyprovokoval úplně zbytečně, lunaticky mlel pátý přes devátý o tom, jak do něj všichni kopou, že je vždycky ten špatnej a že je vlastně nevinnej, zatímco druhým dechem na ně skoro plival. Choval se v podstatě jako dement, ale sakra! Pořád něco kecám o svobodě, o volnosti, o tom že nikoho nepotřebuju a že na všechny seru, ale když už vidím čtyři dvoumetrový nařachaný plešatý vylízance, zůstává ve mně pud sebezáchovy a mám z nich respekt. Nevšímám si jich. Přitom to jsou vypatlanci. Nikdy jsem k nim necítil žádnou nenávist, pro mě to jsou obyčejní blbci, kteří nepochopili historii a potřebují si něco dokazovat rvačkama, hajlováním a honbou za nějakým pomateným radikálním cílem. Ale teď, když jsem viděl to obří hovado v moderních hadrech, který si umí hrát na roztomilýho pro holky a pod záplavou blonďatých vlásků by ho vlastně jako nácka ani nikdo nepoznal, když jsem viděl obličej zkřivený ve válečné grimase, otevřenou velkou hubu a řev "zasraný pankáči, zabiju vás, zabiju vás," nenáviděl jsem ho.

A Jarin se jim postavil, řekl jim, co si o nich myslí a smál se jim do ksichtu. Ten kluk si kurví život sám a je jeden velkej kráčející problém, ale má odvahu a něco mě na něm baví, něco mě vždycky znovu přinutí mu zavolat nebo se u něj stavit. Teď posílal do hajzlu šmejdy, kteří se mu prostě jen nelíbili. Zatímco já cítil strach.

V celým konfliktu jsem byl dost mimo. Mlčel jsem a čuměl a pozoroval. Až když se situace začala vyhrocovat, přistoupil jsem k nim a něco začal říkat (odpovědí mi bylo "drž hubu, jdi do píči, zabiju tě"). Vytáčel jsem je k nepříčetnosti jenom tím, že jsem čuměl, tak, že mě nenechali ani promluvit. Vím proč. Nemyslím, že někdy v mém pohledu mohlo být víc pohrdání smíchaného s nenávistí. Ano, měl jsem strach. Zároveň ale bylo vidět, že mi to je jedno. Vlastně jsem si dost přál, aby mě rozlámali, vyzýval jsem je, aby šli a oni viděli, že mi stačí dát jednu ránu a ležím v bezvědomí u zdi, a přesto to chci. Ale ono zase nic. Všechno to zase nějak dopadlo a skončilo u ranní opice.

Nejhorší je, že nemůžu věřit sám sobě. Lžu, i když si myslím, že mluvím upřímně. Právě teď jsem naservíroval dvě skoro opačný výpovědi o včerejšku, o tom, jak jsem se bál i o tom, že jsem chtěl, aby mě zabili. Vím, že jsem cítil obojí, ale které z nich bylo skutečné? Co byla pravda? Co je jenom výplodem schizofrenní mysli, co je jenom pokrytectví a póza? Mám pocit dvojího myšlení. Touha změnit se, vědomí, že na mě kouká nějaká vyšší síla, kterou je možná Bůh, ale přesto budu dál podvádět, krást z nudy a utápět se v závislostech. Nevím, co jsem já a co je obraz, který jsem stvořil pro okolní svět a který nakonec pohltil i mojí mysl. I teď si myslím, že píšu upřímně, ale přitom vím, že je to jen snůška keců. Bojím se sám sebe, nevím, jestli jsem si třeba jen nenalhal iluzy lásky tak jako jiný věci. A co to vůbec je ta láska? Co to znamená, že někoho miluju, co když ho vůbec nemiluju? A proč se někdo tolik bojí lásky někoho druhého? Co znamená to, když řekneš že mě miluješ? Znamená to, že se mnou chceš umřít, nebo jen chodit za ruku nebo to je vlastně u tebe jen nějakej pocit bůhvíčeho? Co to znamená u mě? Třeba vlastně třeba není vůbec důležitá, možná je jen přeceňovaná.

Chtěl jsem toho napsat ještě mnohem víc, ale jsem unavenej. Vyšťavenej, neschopnej silnejch citů a prožitků. Znova si uvědomuju, že je úplně definitivní konec. Nikdy neucítím znovu její vůni a neuslyším její "mhm" a vůbec nic neuvidím neuslyším neucítím, nebudu ji líbat na ucho ani ústy po celém žhavém těle. Nebudu. Vůbec nic. Ale už je mi to asi jedno. Už to nedokážu vnímat. Vlastně už nejde ani tolik o ni jako o mně. O všechno ostatní, co je v troskách. Maturita. Rodiče. Peníze. Schopnost tvořit. Kamarádi. Odcizení. O jiný věci, který už nedokážu vnímat. Chtěl jsem toho říct mnohem víc, ale za poslední měsíc jsem napsal všechno a přitom nic. Dostanu pocit, uchopím ho, snažím se vyjádřit myšlenku, ale ona zůstává uvězněná v elektrických impulzech v mozku. Jakmile ztratím ten pocit, už se k němu nikdy nemůžu vrátit, vždycky se změní, zdegeneruje, přesype přes rozumnější uvažování a zůstane z něj jenom torzo chytrejch keců. Asi se potřebuju zhulit.

Literatura, poezie, texty písní - uspořádání slov které vnímáme jako krásné, to celý existuje, aby dospělí měli náhradu za ztracenou schopnost vnímat svět jak ho vnímají děti. vnímáme krásu slov a jejich myšlenkovou sílu a obdivujeme se umění, snažíme se ho prožít. krásné texty mluví o neexistujících, ztracených věcech a dokonce ani kdybys byl Morrisey a napsal There is a Light That Never Goes Out, ani pro tebe by obrazy, který ta písnička vyvolává, nebyly o nic skutečnější. (Jenova geniální myšlenka)

Příště ze mě zase můžeš dělat kokota, až budeš chtít něco půjčit nebo abych pro tebe dojel. (Fíďova geniální reflexe mýho bytí.)

I've been waiting for a guide to come and take me by the hand,
Could these sensations make me feel the pleasures of a normal man?
These sensations barely interest me for another day,
I've got the spirit, lose the feeling, take the shock away.

(Ian Curtis - Disorder)

Stojí to za hovno. Fašouni teplý. (Jarin)

Po mně ať přijde potopa...

Mon, 09 Apr 2012 03:02:56 +0200

Ještě týden. Týden. Je to blízko, cítím to. Cítím, jak mě to obkličuje a musím vyrazit dopředu už teď, jinak mě sežerou. Jen pár dní a už to nebudou jen kecy. Uvidí se. Musím udělat radikální změnu. Vzdát se věcí, kterých jsem se dosud nikdy vzdát nedokázal. Ať už to bude to či ono, bude to bolet a bude mě to hodně stát. Rozhodně ale míň než to, kam jsem se dostal. Jsem post-pankáč. Jsem v prdeli.

Celonoční tahy nikdy nebyly vyplněné odcizením, chladným kalkulováním a slizkým lhaním druhému do očí. Nikdy na mě nepadaly stěny barů tak, že bych musel utíkat z jednoho do druhého a potácet se mezi příšernou zimou venku a nevolností z toho piva, zelených, cigaret nebo třeba čtvrtlitru sójové omáčky a celé pepřenky v hubě. Každá převržená popelnice najednou bolela i mě. Srostl jsem s místem, které jsem chtěl zničit zevnitř, zapadám do betonu a těžko se můžu vyhrabat ven. Najednou nestačí to, co stačilo dřív. Nestačí se vidět s lidma, kteří vyplňovali všudypřítomnou prázdnotu už několik let. Není už pranic zábavného na popíjení houby uprostřed obchodního centra, shánění neexistujícího alba Joy Division v Bontonlandu nebo rozhovor s ženskou, která poslouchá muziku, když ji naznačím, aby si sundala sluchátka, a pak se jí ptám, co poslouchá. Není to už zábava a není v tom ani kapka rebelie. Je to jen potácení se. Deprese. Bezcílnost. Bezradnost.

přečtěte si Gellnera a pusťte si album "Turn On the Bright Lights" od Interpolu. nebo se na to vyserte.

Disorder

Fri, 06 Apr 2012 20:10:29 +0200

pojmy nejhorší den nebo nejhorší tejden co jsem zažil pořád posouvají svoje hranice čekání na kulku nejde logicky uvažovat nemám logický myšlení a nikdy jsem ho neměl vím že to co mě nejvíc bolí je ve skutečnosti jenom ten nejmenší problém kterej mám jenže to je přesně ono vím co je špatný ale stejně to dělám vlastně spíš nedělám nic chodím po ulici úplně prázdný sem a tam bezcílně bezduše bloumám nerozhlížím se když přecházím silnici jenom čekám kdy mě bůh nebo cokoli jinýho konečně sejme za to jakej jsem a jak jsem naložil se svým žitím nebo prostě čekám až to všechno bouchne něco se stane jenže ono se nic nestane bůh na mě sere a potrestá mě tím že mě tu nechá uhnít nebo měl nietzsche pravdu a bůh je mrtvej a nic není rozhodně ne žádná velká budoucnost protože…protože prostě není.

televize je plná ksichtů stejně jako noviny samej podnikatel samej Politik s velkým P všichni se cachtaj na svým rybníčku okrádaj nás o prachy teda mě ne protože já nic nevydělávám ani nedostávám když tady z fleku skápnu nikdo si toho ani nevšimne noviny plný dohadů nebo tam je miss nebo fotbal mladý člověk vyleze ze školy a musí chovat jako kripl aby mohl podvádět lidi a dostat se na dobré místo nebo musí zalézt někam do fast foodu cigáni si dělají co chtějí plodí děti a křičí na nás "vy zkurvení češi" čína nám otravuje vzduch vlastní jižní ameriku a půlku afriky plný hladových dětí se samopaly arabové nám hrozí prstem a hrnou se do německa v anglii mají každou večerku a ve francii zapalují auta když jim někdo zakáže burky teroristi se ovážou bombami a jdou se projít do davu ale my se tady utěšujeme velkou a nezničitelnou euroamerickou civilizací myslíte si že bychom vydrželi jeden jediný den kdyby se všichni ti chudí z jihu a ambiciózní z východu nasrali a napochodovali k nám s jadernou flotilou v zádech politici o tomhle nemluví mluví o programech svých stran o tom proč jsou právě oni nejlepší povyšují se nad ostatní lidi tím že dávají najevo svoji vychytralost používají cizí výrazy kterým obyčejný člověk nerozumí já jim rozumím ale jde to říct i česky a ne použít latinské postmoderní výrazy které nakonec ani nedávají smysl když už mají volební právo všechny ty ovečky kolem tak má do politiky vidět i vidláckej lojza z venice v politice létají obrovské peníze prachy kazí charakter máte moc jste ti vyvolení tam nahoře dostáváte prachy i sebelepší úmysly zblednou před sílou peněz nakonec se máte tak dobře že s běžnými problémy prostě ztratíte kontakt jak si může chlápek který přijede v cadillacu do chudobince jenom představit utrpení které v něm lidé prožívají může říct že s nimi soucítí sám si říct "to by bylo fakt hrozný," ale tím to hasne má velký barák tučnou peněženku kousek chleba pro něj neznamená nic.

jenže mě nic z toho nezajímá já jenom chci aby to všechno bouchlo a já se během milisekundy bezbolestně vypařil do vzduchu protože jsem jen jeden z těch nasraných bezvýznamných pomalu ztrácejících zábrany jeden z milionů obětí který se narodili ve špatný době kdy už je každá informace tak dostupná že nemá žádnou hodnotu kde je lehký manipulovat s velkým množstvím lidí v pohodě je udržet u internetu televizí jídla kdy mladý nedokáží žít bez mobilu bez facebooku zapomínají jak spolu mluvit zapomínají jak milovat teď nejsem zvědavej na nějaký kecy že kritizuju sebe do toho zahrnuju taky jsem nešťastnej jsem naštvanej jsem v prdeli nejsem sám ale v čem mi to pomůže nepomůže jediný co zbývá dělat je provokovat sebedestrukčně urazit obrovskýho buzeranta doufat že mě praští že mi zláme kosti nebo mě zabije jenže oni se mě snad bojí vidí snad stav bláznovství v mý mysli nebo co jenže nikdo nic nedělá otáčí se zády takže se musím pořezat nebo praštit hlavou o zeď abych v tý prázdnotě bez nikoho v neustále zesilujícím příboji průserů něco cítil abych cítil bolest a věděl že žiju.

nepomáhá nic nepomáhá snaha se sebrat ukázat že nikdo skuetčně nikdo nemá právo mi vládnout dokázat co ve mně je všechno se to podělá nebo zmaří odevzdanost je neodbytná a chlastat mě dávno nebaví k čemu mi je se ted zničit drogama chlastat houbu u popelnic v dešti k čemu mi je že jsem se seznámil s týpkem z ostravy na zastávce v tý největší díře světa co že naši kapelu zná víc a víc lidí když zevnitř hnije když stejně v létě skončí možná dřív protože bude psát reqviem za frontmana ale aspoň to bude kurva hit co si mám říkat s metalistama u piva jak mám vypadat vyrovnaně když za každým smíchem je obrovská bolest kde je ta pohoda když se probudím u břita mám před sebou pár volných dnů k čemu je volno k čemu je se kurvit k čemu je šukání k čemu jsou polibky k čemu je vzpomínka číhající na každým kroku k čemu je cokoli proč si přesvědčeně nahlas odhodlně zpívá "je mi jedno že tu nejsi je mi jedno kde a s kým jsi kašlu na to co jsme prožili a tvoje desky se mi stejně nelíbily" když si pak doma pustím zasraný placebo který jsem vždycky nemoh vystát a u toho skoro brečim jenže já už nedokážu cejtit ani intenzivní smutek ani radost jsem prostě jen odevzdanej a čekám na smrt na lavičce v parku u kostela kam si sednu místo školy dvě hodiny kouřím s hlavou v dlaních dvě hodiny spím vyhřívám se na sluníčku můžu klidně spát jak bezďák protože už neexistuju protože jsem neviditelnej vypadám jak obal alba unknown pleasures proto tak miluju tmu protože mě nikdo nevidí protože v noci všichni spí neb aspoň dělají že spí já pak můžu mlčet můžu nebejt.

aspoň že konečně vím co napíšu když se mi to povede nacpat do stovky stránek udělat to šíleným strhujícím přitom nechat prostor myšlenkám bude to kurva dobrý a nezáleží na tom že to nikdo nevydá pro mě to bude dobrý nechám tady svoje dítě jak říkala katie využiju nejlepší části toho plejtvání papírem který jsem dopsal v zimě nesmí to vyznít tak naivně nebo nabubřele naopak bude to příběh o týpkovi předstírajícím vlastní sebevraždu kterej se seznámí s inteligentní ale už dost zdevastovanou smažkou žijou ze dne na den okrádaj lidi protože jsou oba mrtví jenže jejich klid naruší setkání s larrym kterej má po boku někoho kdo je pro hlavního antihrdinu bolestivou připomínkou života mezi živými on se ji pokouší získat zpátky jenže člověk kterej má v hlavě guláš nebude rozhodnej nikdy ještě po takovým šoku takže se nakonec vyspí s larrym a všechno to skončí pěkně blbě od vraždy po klášter přes skutečný sebevraždy a zdevastovaný životy válející se všude kolem nevím chci to napsat nechat odkaz pěkně nihilistický odkaz kterej se rozhodně bude jmenovat Mrtví kluci.

To se můj mozek zase vyblil pusťte si tu sračku i s tim videem, protože… já si to pouštím každou noc.

jediný co pomáhá je kupodivu práce nebo skutečný psaní ne o sobě ale o muzice třeba recenze na nový Demented Are Go nebo to že na Prague City Festivalu jsou New Order což je zatraceně dobrej a zajímavej pohrobek Joy Division že v Praze budou Rancid že na Rock foru bude Doherty a Franzové a že se blíží Majty nebo třeba koncert DAG jenže k čemu to zase všechno je jedině tak k uvědomění si toho že je to fakt smutný když mě naživu pro tohle maloměsto a pro tuhle zemi drží jenom pár koncertů jako jediná budoucnost která je

Dreams Never End

Mon, 02 Apr 2012 04:32:00 +0200

Měl jsem sen. V tom snu jsem se znovu ocitl na dni otevřených dveřích slavného gymnázia doktora Josefa, vznešené školy Řádu, řádu a řádu. Vím, jak to tam vypadalo. Bylo tam narváno, všude samé vyjukané tváře deváťáků a všichni hltali každé slovo zástupce ředitele, jenž mluvil o slovutné prestiži školy, o tom, co všechno ten gympl má a co všechno dokázal. Všichni poslouchají, holky se už teď třesou hrůzou z příjímaček a i klukům na chvilku zmrznul úsměv na tváři a vědí, že už je blízko konec bezstarostného bordelu na základce. A já čumím z oken, za kterými vytrvale prší. Je hnusnej listopad, myslím na to, že si doma zase musím pustit ten skvělej song od Nirvany, kterej zní úplně jinak než cokoli jinýho, co jsem kdy slyšel a taky na to, že se mi tady vůbec nelíbí. Jedinej koho znám je Mára a ten se mi tlemí, protože jsem přišel pozdě a taky jsem si neměl kam sednout, takže jsem si stoupnul úplně dozadu a celá aula se na mě otáčí, protože jsem s třískotem shodil na zem nějaký věšák.

Přes slunný den přijímaček a oslavný řev "teď máme čtyřměsíční prázdniny!" a zvláštní deštivé léto se teď můžu ve vzpomínkách vrátit na adaptační pobyt na Mácháči. Bylo září, ale byly asi tři stupně a jediným naším zájmem bylo zalézt rychle do chatky do spacáku a ohřát se. Langoš táhnul s bývalými spolužáky a jediný koho jsem znal, byl Mára. Vím, že když jsme se navzájem představovali, tak o sobě řekl, že se jmenuje Mára a má rád diskotéky.

Všemu jsme se jenom tlemili a očumovali jsme holky. Hned při příjezdu jsme spatřili plameny šlehající z vedlejší chatky. To byl Ondra se svým zipákem, flusal oheň a později kvůli pyromanii chodil za školní psycholožkou. O tři roky později jsem s ním vedl rozhovory o víře, drogách a cestě ke smrti. B. se okamžitě ujal role Vikiho, vytáčel učitelky, okamžitě sbalil se svojí partou nejlepší holky a první co mi řek bylo, že si budeme sympatický, protože máme stejný "zelený zájmy." Už tenkrát se možná dalo tušit, že jednou bude smažit a objíždět tekkno akce. A Mára zůstal pořád stejným puberťákem, kterej si musí něco dokazovat vymýšlením báchorek o božským šukání, tím, že někoho zbije a že se vožere. Avšak to, že ten divnej a tichej kluk menšího vzrůstu s vyholenýma vlasama kolem uší a zvláštně stavěnou postavou bude jednou jedním z mých nejlepších kamarádů a že ten věčně-mimo Břit, kterej na ten adapťák radši vůbec nejel, protože měl odpor k nějakýmu chlastání a asi se s náma nechtěl moc seznamovat, se mnou bude jednou hrát v punkový kapele, a budeme chlastat houbu na Radouči a vést melancholický řeči, to jsem tušit nemohl.

Chodím mezi vzpomínkami, mezi lidmi a vidím ty šprtky, které byly celé čtyři roky pořád stejné. Támhleta vysoká blondýna v růžovejch kalhotech vypadá dost pěkně. Hm, vole, nebudeš tomu věřit, ale ta mě bude za čtyři roky kouřit totálně zbouranýho na horách a půjde ji to zatraceně dobře. Fuj, vidíš to, ta emařka. To je hnus. Nevím, co ofrňujete, za pár let po ní budeme všichni slintat a dělat si to u jejích fotek. Támhleta holka z nás má očividně prdel. Vypadá nebezpečně. U toho jsi měl ty blbče zůstat, nehulit s Adélou žádný Jacky Herery a tak vůbec. Tenhleten kluk vypadá, jako by se s každým znal a všechno ví, snad sněd šalamounovo hovno ne? Je to idiot, ale ve třeťáku se vysere na školu a pojede si rozjet vlatsní byznis do Španělska a bude se mít líp než my všichni. Plasťačka, pořád samá ekologie, hrozně chytrá, všichni se ji smějou, že je šprtka a přitom po střední odjede studovat do Francie a bude se scházet ve squattu se Senegalcema.

Hledám něco jinýho. Hledám modrý oči, hledám tichou a šíleně nenápadnou holku, která nejspíš nebude ani trochu hezká. Chci ji vidět aspoň ve vzpomínce. Hledám a nenacházím. Nemohl jsem si ji všimnout. Nemohl jsem tušit, že ona jednou bude moje konečná. Neuměl jsem si představit, jak budu vypadat, jak budu žít, co si budu myslet a co spolu zažijem. Nic. Protože to neexistuje. Protože ona taky neexistuje. Přesto bych ji chtěl vidět, slyšet mluvit a tu vzpomínku políbit a ještě jednou cítit. Nevím, proč mi teď na klávesnici stékají zasraný slzy, vím, protože jsem dopíči nemoh tušit, že když jsme se naposledy políbili po tom neskutečně nádherném slunečném dnu stráveném na skalách a v lese a já ji pak jen vlepil mlaskavou pusu s tím, že ji zase za pár dní uvidím, nemohl jsem tušit, že to je poslední aspoň trochu šťastný den a že ji vidím naposledy.

Nebyl jsem na to připravenej. Všechno co jsem mohl, jsem vždycky nějak ochcal a všemu jsem vždycky ukázal akorát fakof. Teď jsem měl na čtvrt roku smysl života, znovu jsem si uvědomil, proč dejchám, proč žeru, proč piju, proč se probouzím. Konečně jsem dělal všehcno naplno a udělal jsem fakt úplně všechno, co se dalo, i když šlo o to zrovna nedělat nic. Bůh mě potrestal. Za to, jakej jsem zmrd, za to, že jsem schopnej někoho okrást před Buckinghamským palácem, šlohnout sestře cíga, že jsem zahodil nadání a potenciál, kterej jsem měl. Poslal na mě nebohou holku, která nic netušila, která má zmatek v hlavě a co je nejdůležitější, tu, která mi kdysi připadala vrcholně odporná a se kterou jsem si dělal, co jsem jen chtěl. A nakonec je ona moe konečná, ten koktejl krvavýho citu a žumpy, která mě obklopovala už dřív, mě zabije, i když třeba jen v přeneseném slova smyslu. Mám po krk facebooku, mám po krk blogu, mám úplnej rolák všeho. Mám po krk Johnnyho Násilníka. Mám dost svýho života, takovýho života...

Ona umřela. Přestala pro mě existovat. Někdy dokážete s hlavou neskutečný věci. Dokonce i potlačit vzpomínky a popřít něčí existenci se dá. Stačí jen říkat "nevím o kom mluvíš," a lidi kolem pochopí a čas to všechno nějak pokryje i ve mně. Jenže, zatím mi to moc nejde, protože je druhýho dubna, dva měsíce po výročí Sidovy smrti, jsou čtyři ráno, já celou noc nespím a píšu takový sračky…