Černá vdova, Debř nad Jizerou.
Měl jsem rozepsanej obsáhlý report o každým prdu, který se včera odehrál, ale vzhledem k mému dnešnímu stavu a k tomu, že slova a písmena stejně o tom koncertě nevypoví nic, žádný pocity, žádný vjemy, žádnou radost, nechám z toho jenom úvod a ostatní se pokusím jen tak výbušně naházet jedno přes druhý, protože takovej stejně obrázek o uplynulém víkendu vždycky je.V čerstvým sněhu, s podmalovanýma očima a v potrhaným tričku s různými výkřiky jako "Ježíš se vrací, tvař se že pracuješ," jsem naskočil do auta a to mě dovezlo k pochybně vypadajícímu podniku Černá vdova. Před vchodem stáli dva týpci ne nepodobní fašounům, hnusná Debřská hlavní ulice věčně plná cigánů a do toho začalo chcát a místo sněhový nádhery všude břečka. Po všech chybách v komunikaci, vleznýmu osmdesát korun, kvůli kterému většina našich socka fanoušků neměla přijít, se nám na tu akci fakt vůbec nechtělo. A Murphyho zákony platí vždycky, akci, na kterou se těšíte, si nikdy neužijete…
Protože ze základny fanoušků nebo-li kámošů, který přijdou (skoro) vždycky, jich nakonec dorazilo fakt dost a i když Štědrex nadával na to, proč musí mít pořadatel drahýho zvukaře a vstup za osm pětek, když v tak malým prostoru by stačilo, aby to zase ozvučil Hirošima za dvě píva, byl to úlet si konečně zahrát s luxusním zvukem. Sál byl menší, ale pódium velký, po pravý straně divadelní sedačky a pod pódiem stupňovitý plac, který by v případě větší divočiny mohl klub proměnit v krvavá jatka. Trošku jsem v ně doufal, ale byli jsme na plakátě jako předkapela a hráli jsme moc brzo.
Ženský, pivo, výstřihy, rum s kolou, kecy a rychlý zvučení, no a potom: "Máme hudbu na piču a texty o ničem," a šli jsme na to. Muzika šlapala, všechno jsme to hráli v dost rychlým tempu a zvuk byl vyloženě parádní. Skákal jsem, mlátil sebou o zem, dupal nohama, pobíhal po pódiu a vrážel do kluků, ale měl jsem pocit, že něco vázne. Hlas mám celou zimu vykurvenej, ale díky dobrýmu zvuku jsem nemusel přeřvávat celou kapelu a tak to šlo, ale reakce publika byla chladná. Začínal jsem mít typický kecy bez hlavy a paty, kontrabasování na basovku, hluchý pasáže, který vypadaly promakaně a hustě. A nakonec i řádění pod pódiem, Jarin, kterého jsme překřtili na Grinche, se svojí bandou alko pankáčů se svlékli do půl těla a zpívali, mlátili se a poskakovali, padali na ty schody, při posledním songu jsem mezi ně skočil. Přídavky jsme posrali, ale asi to bylo celkově dobrý, teda až na Rozhoupej si kozy, který jsem rozjížděl s Břitem a Líbik po mě musel hodit paličky, abych z pódia slezl. Celý to proběhlo jako "nasrat na Jamese, nasrat na Colea, nasrat na všechny," a všem jsme rafinovaně ukryli hovno do kabelky, ne že ne.
To je přesně ono. To, že můžu bejt tisíckrát filozof, tiscíkrát sečtělej, tisíckrát si můžu vymýšlet vize, který lidem chci předat, můžu bejt nasranej a zdeptanej, ale pak vylezu na pódium a změním se v bestii. To, co nemůžu dělat normálně, všechen bordel, exhibování vlastních úchylek, ovlivňování lidí, to všechno je najednou součást show a všechny to baví. Vztek a depresi přeměním v energii a je mi kurva jedno, jak vypadám, co si kdo o mě myslí a co se bude dít v budoucnu. Pocit absolutního šťastnýho prázdna, vteřinka orgasmu nebo když se po dvou hodinách zadržování moči konečně vychčijete, míň intenzivnější, ale natažená na půl nebo na hodinu. Zatemní se mi a nejsem schopnej si vzpomenout na nic, jen na nějaký řeči, co proběhly před pěti minutama u baru, vůbec nevím, co říkám a po koncertě si to ani nepamatuju. A i když bych časem chtěl nasírat lidi víc, ukázat úchylnější show a hlavně pohnout s nima, tohle je nádherně spontánní. Celej náš manifest zatím zní tak, že chceme lidi dostat na koncert a tam je donutit zvednout prdel a užít si večer. A to je skvělý.
Navíc, když pak vidím tu grupu ksichtů, kteří chodí na každej koncert a jsou vyřvaný a vypadaj zrovna šťastně, když si představím, že jednou budou jako starý dědci vzpomínat a vyprávět o době, kdy chodili na Plantážníky a byl to masakr, když i chaos pankáč Diamant řekne, že jsme se mu líbili a nemáme se za co stydět, když starší chlápek, kterej byl na Ramones a na Pixies řekne, že jsme nejlepší punková kapela tady, je to pocit k nezaplacení. A nejlepší kapela tady kurva jsme, taky jsme tady jediná punková, hehe. Večer prostě patřil nám.
A zbytek? Prasárna. Rum s kolou, dlouhej pokec na dešti s Diamantem, kterej fakt má o čem vyprávět, bordel, hladina alkoholu v krvi stoupla natolik, že jsme vlítli pod pódium na X!ft, jejich největší hit Hovnocuc mluví za všechno líp, než kdybych je nějak sáhodlouze popisoval. Padání na zem, holý prdele, pivo, osahávání, líbačka s "...ehm…kolikrát se tohle stalo a vždycky hovno z toho", heil hitler a luftwaffe s fašounama-vyhazovačema, nohy z okýnka ven, válka zmoklým sněhem, mokrý úplně všechno, neuvěřitelná zima, Diamantův "běh pro kundu" a rozkopávání plotů a házení štěrku z mostu na auto městskejch švestek. Šutrem přímo na sklo, ani nezastavili, věděli, že než by se otočili, už bysme byli v lese. No a hledání baru, rozmazaný vzpomínky a výkyd ve Sportovce s jedním pivem do čtyř do rána.
Nakonec zima a totální kolaps v prázdným bytě.
Každopádně po dlouhý době jsem si ráno na otázku "stálo to za to?" mohl odpovědět, že kurva jo.
Lennie Heroin | 
a taky sem sem zapomněl napsat, jak jsem si rozbil ruku a brutálně narazil prdel, jak jsem sebou házel o pódium. díky dnešní noci a vůbec celýmu dni jsem na tohle totiž bohužel zapomenout nemoh 
(Tvý prdele je mi líto...)
néé já vám fandim.
komu se líbí v Boleslavi? MĚĚĚĚĚĚĚ. Tak seš čůrák...