Definice šílenství je dělání neustále stejných věcí s očekáváním odlišného výsledku.
Cum cum cum cum on your face, I fucking love you, don't you understand?
A tak si jen tak z pocitu "těžko ho zabít" dám na jazyk pár krystalků silné žíravé kyseliny čističe sifonů Fredy, rychlého likvidátora nehtů, vlasů, jídla a jiných biologických nečistot. Pálí mě z toho huba, mám krvavej jazyk a ředím to pivem a s vyděšeným Elvisem se tomu smějeme. Volám kontaktům, protože lidi už jsou jenom kontakty a čísla, volám všem kontaktům, které nějak umí chemii, co mám jako dělat. Kašlat na to. Druhý den je mi blbě a nemůžu žrát, protože má v hubě krátery. Měsíční krátery, v nichž bílé zaprášené stroje z budoucnosti těží a získávají energii, aby rozvěceli vyhasínající planetu Zemi. Vyrábí a zaměstnávají klony a je jim jedno, že i klony mají city, je jim jedno, že i klon se bojí smrti a že i klona bolí, když ráno flusá krev a zvrací kusy vnitřností i zuby.
Odcizen od všeho chrlím ze smrduté huby prasárny jenom proto, abych byl nechutný, jenom proto, že lidé okolo se tomu smějí, nebo aspoň dělají, že se smějí. Obklopen lidmi mluvím, směju se, nadávám a ušklíbám se, konverzuju, jen abych konverzoval, slyším hlasy a vidím tváře, odpovídám na otázky, sám se ptám a očumuju kozy, cítím tepla těl, ale jsem přitom hrozně sám. Mám chuť sáhnout na nádherný zadek, ale nechci to dělat. Přitahují mě, ale nechci je. Jsem buzerant.
Nevím, jak dlouho vidím rozmazaně, jak dlouho nejsem schopný se soustředit, jak dlouho se rozkládám a jak dlouho mi dělá problém ráno vstát. Den? Týden? Měsíc? Kdybych se v tom hrabal, tak to zjistím, ale nechci. Zapomínám věci. Jedu na akci plnou vtipných pubertálních řečí a zapomenu spacák. Chci jít něco udělat a zapomenu to. Vracím se z akce a nemám už ani batoh, protože jsem ho tam zapomněl. Zapomínám, jak vypadá můj krk bez masitých hnusných škrábajích beďarů, které nezmizí.
Koks, ten chceš pořád. Nevím, za ten měsíc asi pětkrát. To chceš prostě furt a není důvod se tomu bránit. Napíšu povídku na dvě á čtyřky za dvě minuty, nekecám. Vole, víš kolikrát jsem slyšel takový kecy o tom, jak je všechno oukej, víš od kolika lidí, kterým teď podáš ruku a jdeš se mejt dezinfekcí?
Vole ten už je vole úplně vole v píči vole, nedá vole dohromady vole souvislou vole větu vole.
Jestli bude stát před tím slizkým podnikem, tak mi zastavíš. Vylezu v rozepnutých gládách, vypadám jak vandrák, vylezu do zimy, přijdu k ní a chytím ji beze slova za ruku. Budu pak třeba do rána mrznout v ulicích a čekat na první vlak. Nebudu nic říkat, už jsem toho namluvil až až.
Hm, nikde nikdo.
Co když je všechno jenom fikce? Co když se mi všechno jenom zdá a já už jen několik let spím? Všechno je hrozně nelogický, ale už jsem si na to zvyknul, a kdyby mě někdo probudil, kdyby někdo dal věcem řád a všechno by zase mělo smysl, byl by to ještě větší guláš a skočil bych ze skály. Jako člověk probuzený z kómatu. Jsem už zvyklý na nesmyslnost, chaos a pokroucené hodnoty, nemůžu se probudit do skutečnosti.
Tak hlavně, že jsem nezapomněl mámě koupit dárek k narozeninám a hlavně, že mám na zejtřek ještě sedm cigár. Bláhově bláznovsky blaženě blbě doufám, že vydrží do pondělí.
Lennie Heroin | 
Můžu k tomu říct jenom to, že rozepnutý glády vypadaj fakt superdobře.