na Blog.cz

Vyšetření neprokázalo zápal plic, jen další obyčejnou chřipku. Jenže místo válení se doma jsem musel v pondělí nastoupit do školy. Nechci si furt stěžovat jak hypochondr, ale tu nemoc cítím zažranou v každém kousku těla, v pálivých kostech, v bolavých kloubech, křečemi a únavou trpícími svaly, v pálivém krku, v osypaném ksichtu, všude. Přijít ze školy a nemít energii ani na to, abych se převlíknul a na ulož.to stáhnul další díl Skins. Nehledě na to, že celej tejden byl monotónní až hanba - ráno se válet v lavici v polospánku a přežívat, blbě blbě blbě, ibalgin, polední pauza, spousta cigaret, blbě blbě ibalgin, pivo, cigarety, pivo, pivo, pivo, pivo, domů, cigára, spát. Teda, ne že by se děly jen nudný věci.

Tak třeba v úterý jsem byl domluvenej s Anetou, že se potom, jak mě pochopitelně nemohla vystát a oprávněně nechtěla vůbec vidět ani slyšet, konečně uvidíme. Fakt jsem se na to těšil, a i když mi bylo zrovna hodně blbě, sežral jsem prášky a s tupým výrazem seděl ve škole. O pauze jsem koupil pár drobností, aby setkání bylo trochu zajímavější, a pak mi přijde už tak zasraně typická zpráva, že dneska nic. Naštavaně jsem zatáhl odpoledku a šel k Hymrům na pivo, nakonec jsem skončil v Bingu a lil do sebe píva s Jarinem, a v osm jsem jel slušně nalitej domů. Na vlakáči jsem potkal týpka, kterej seděl v Bingu vedle našeho stolu, a jak se ukázalo, poslouchal náš rozhovor. Vyprávěl mi o tom, jak dělá revizního technika - elektrikáře, jak je to náročnej obor a že za to jsou slušný prachy, a vyprávěl různý podrobnosti a já nalitej blbeček jsem s ním hrozně kamarádil a dělal, jak rozumím elektrice.

Ve středu byl tak krásný den, až mi trhalo srdcet ho prosedět celej ve škole. Měl jsem skvělou náladu, jak kdybych byl na koksu nbo čerstvě zamilovanej, zvláštní na to, že to byla obyčejně nudná středa a bylo mi pořád blbě. Po škole se pro mě stavil Elvis a šli jsme k Hymrům. Viděl jsem tam zase ty plešatý a punkový ksichty a hlavně chlápka, kterej se evidentně posral a s hovnem v kalhotech si sedl ke stolu vedle nás. "Jirko, to pivo dneska stojí nějak za hovno. Dneska se to celý nějak posralo. Nějaká posraná nálada." A chlap byl pryč. Když pominu, jak je možný se odpoledne n férovku posrat, nechápu, jak někdo může chodit s hovnem v kalhotech - je to nechutný, nepohodlný, ostudný, smrdí to a musí ho nehorázně svědět prdel.

V pátek jsme měli zkoušku s Plantážníkama, ve dvanáct do hospody, z hospody do prázdnýho bytu, pak ke škodovácký bráně, k Elvisovi, na zkoušku, do mekáče, na autobusák. Po poledni proběhla revoluce pro Kaufland, protože ho asi na půl hodiny zavřeli a všichni ti důchodci, cigáni a rodinky lačnící po nákupech, stály v tom blizzardu zmrzlí před vstupem s košíky a drželi si svoje místo připraveni ke startu. Kdyby radši šli domů, koupili si někde něco cestou malýho a místo výletů do obchoďáků si přečetli knížku, pustili dobrou desku, zašli na koncert nebo zavolali přátelům, jak se mají a jestli nezajdou někam na drink. Smál jsem se jim tam, a byli z toho dost rozladění. Když dveře otevřeli, přestalo náhle sněžit, jako by to bylo naschvál.

Večer jsem si zničenej sednul na autobusáku na lavičku, těšil jsem se, že si dám cigáro a pojedu domů. Ujel mi bus a další jel až za tři hodiny. Tak to ne, tou dobou chci už dávno spát. Neuvěřitelně nasranej na všechno a na všechny jsem šel po kolejích, kopal do všeho, křičel songy, který mi řvaly z přehrávače a házel kamením na zahrádky u paneláků, ocelový ploty u obchoďáků nebo prostě jen tak na koleje.

A najednou jsem byl v Řepoffě. Uvědomil jsem si, že ani náhodou nechci vidět ty ksichty, nechci vidět Adélu, nikoho kdo tam bydlí. Byl jsem vzteklej, ale měl jsem žízeň a posledních pár drobných. Adéla ten den měla velkou narozeninovou akci, kam mělo přijít kvantum lidí a všichni si hráli na lásku nebeskou a obdarovávání, aby se nekonec něčím sjeli. Hm, možná přehnáním, nebo taky ne. Chtěli jsme jít s Anetou za Sida a Nancy, jelikož to bylo udělaný jako maškarní, jenže potom, co jsme si uvědomili, že nemáme prachy, nemáme dárek, nechceme tam jenom sedět s nima u stolu a čumět do piva, a navíc když Aneta řekla, abychom si vyjasnili, že nic nebude, nikam jsme nešli. A teď jsem v tý vesnici byl a bylo to celý ulítlý. Rychle jsem prošel kolem hospody a nevnímal ten náhlý ruch ("hej, není to tenhle? Co tady dělá? A když tady je, proč nejde sem?"), sedl jsem si do jiný hospody, vylemtal dvě piva a šel jsem do prdele. Po silnici pěšky domů. Neumíte si představit jak zkurvená dálka to je a jak stále stejně nekonečná je cesta, kudy každý den jezdíte autem nebo busem a kde vás každých deset vteřin ohodí zkurvenej kamion nebo oslepí auto dálkovými světly, pokud to vůbec přežijete. Šlapal jsem po asfaltu a v každý vesnici dával cígo. Šlapal jsem hodinu, šlapal jsem hodinu a půl, už jsem nemohl a viděl v dálce Sukorady, odtamtud už to mám jen kousek, jen kousek! Najednou mi zastavilo auto a v něm "Pepa, kterej chce odvýzt". Asi jsem ho nikdy neviděl radši. Hodil mě domů, dali jsme cígo, pokecali a pak jsem chtěl už jenom chrápat.

Jenže omyl. Doma měli rodiče kolaudovací párty, hafo lidí, hafo řečí, žrádlo a chlast. A ve stodole dvě ovce! Když máma říkala, že si chce na jaře koupti kočky, říkal jsem si, že se už úplně zbláznila a že je náš pes chudák. A teď máme ovce. Ne že by nebyly hezký, ale proč? Celý to bylo jako nějakej divnej sen, celej den, cesta po kolejích byla divný deja vu a cesta autem s Evou do MH taky. Překecala mě nakonec, abychom jeli za Štědrexem na jeho kalbu. Sice měl fakt radost, ale všichni byli moc, byl to tam samej metloš a stálo to za hovno. Do čtyř do rána jsme potom s Evou jezdili autem, rozváželi diskofily po okrese, a když jsme předtím hnusným Fórem stáli a čekali, pařili jsme v autě na starej rokenrol. Jinak jsem toho moc nenakecal, chtělo se mi spát a před zavírajícíma se očima mi probíhaly myšlenky, jakože zašukat si teď v autě by nebylo úplně marný, ale ty vole, já byl tak vyřízenej, že bych si sotva rozepnul kalhoty. A vůbec, stejně to nepřicházelo v úvahu.

Tak jen, že - možná budu za měsíc mrtvej, nebo spíš mi bude víc a víc na hovno a dál si budu stěžovat a jednou to bouchne. Ono to "žiju teď a chcípnu mladej s pořádným bengálem, co když mě zejtra srazí auto,co?" není zatím až tak rozjetý a taky se to všechno může podělat a budu mít rodinu, žít do stopadesáti let a nehorázně litovat toho, že jsem si v mládí víc nevážil zdraví a dělal tolik píčovin