na Blog.cz

To je anarchie, co?

Smazal jsem blog dost v afektu, takže mi to pak přeci jen bylo líto. Chtěl jsem si pak jenom vytáhnout Anglický listy a jelikož jsem neposlušnej protekční spratek, znám všehoschopnou Rejžu, která zná všehoschopný tým blog.cz, tak mám blog zpátky. To co jsem napsal v epilogu platí dál, žádný deníčky už tady nebudou, maximálně nějaká recka, report, nebo společenská kritika nebo povídka, některý články, kde je toho moc o lidech, kterým to může uškodit, zůstanou skrytý, ale mazat už to tady nebudu. Je v tom hafo práce, hafo vzpomínek a hafo prokalenejch nocí a protrápených dní. Jinak jsem ale přešel na vyšší level postování humusu do světa, a to sice podcastování. Říkám tomu spíš vlastní rádio, Lonely Boy Radio, a to všechno se dozvíte, když si to tady pustíte. Místo blogování prostě mluvím a mluvím, moje řeči, flaška rumu a pět songů.

Nějak nevim, proč sem nejde vložit normální flash přehrávač, takže přímý odkaz je http://soundcloud.com/alesp/lonely-boy-radio-pt-i

První díl obsahuje velkolepé krafání o mé vlastní osobě, odpověď na otázku, proč jsem takovej kretén sice asi nedostanete, ale jinak jsem se dostal k internetovému pirátství, vciťování se do ženských, k lásce která nás roztrhá a taky jsem zazpíval Wonderwall. Nic víc už si z toho moc nepamatuju.

To, že jsem se rozhod znovu sem psát, byla chyba.

Zaprvý jsem totální kokot, že jsem se něco tak intimního vystavil na net. Že mi nedochází, že sem lezou a tiše sledujou lidi, který tu nemaj co dělat. Holt sem děvka populární asi nebo co, nevim, ale smysl blogování už je pryč. Tohle není bulvár města aut... Každopádně jsem udělal další píčovinu a už ji dělat nebudu, končím a vrátím se se možná tak s nějakým reportem z koncertu nebo článkem o muzice nebo povídkou.

A vy, blbečci, který neumí nic lepšího, než zamořovat svýma hovnama články, který mají něco sdělit nebo něčemu (nejlíp mně) pomoct, a máte teďka ego v pozoru, protože se o vás zmiňuju, se bavte dál. Já už si to stejně nepřečtu.

Jo a to jméno Lennie Heroin se mnou nemělo nikdy nic společnýho, takže je zbytečný to někde hledat...

Pár z vás ale budu dál číst.

Miluju jí. Jsem jak zfetovanej, nejšťasnější na světě. Je mi jedno, co bude dál, prostě ji chci zejtra vidět a...povídání, válení se na zmrzlý zemi na autobusáku mezi všema těma zpruzenejma lidma, moc málo objetí, moc málo obětí, moc málo...musim, chci, nemůžu čekat, chci ji zas vidět a končím se sračakama na blog, ted je nepotřebuju, chci jí a miluju jí a ztratil sem kurva cíga a mám absťák a jsem tak sjetej něčim čemu se snad řiká láska že...na to seru a na všechno seru, ever fááááálen in love with someone ever fallen in love!!!

nemám ani náladu postovat náký youtube video, poslechněte si ty Buzzcocks sami

je nejkrásnější, nejlepší, nejůžasnější, nejhnusnější, je to ta pravá nádherná....vydřice nebo co sem to řikal v.i.p. víkendová vydřice

nazdar

...a pořád nic.

Náhlé šílenství kolem ACTA, výkřiky o "internetové válce" a hromady lidí s logem Anonymous místo profilovky. Mánie řečí o ztrátě svobody. Nechci řešit to, jestli ta dohoda je svinstvo nebo není. Pirátství existuje (obzvlášť v našem Piratelandu), já ho kvůli vlastní chudobě hojně využívám a nic ho nezničí. Dohoda vyděsila některé upload servery, trochu pirátství utlumí, ale ne na dlouho, navíc to je taky tak všechno co to udělá. Mnohem víc to s sebou ponese buzeraci, prohlídky, zneužívání moci a další srandy.

Chci ale spíš říct, že lidi by se třeba konečně mohli probrat. Internetový prostor má nad námi nadvládu. O degeneraci na sociálních sítích, znehodnocování a jednoduché možnosti manipulace s rychle dostupnými informacemi, o "blízkosti" lidí jsem toho nakecal dost, ale zřejmě to pořád nepřineslo nic většího, než komentář "dobrý článek." Sociální síť byla dobrou myšlenkou a pořád je dobrý nástrojem na sdílení, ale opravdu je nutné, abychom mezi sebou sdíleli všechno? Včera jsem se zhulil a zažíval jsem úžasně intenzivní emotnivní momenty, ani ne moc příjemný, ale hlavně jsem věděl, že je nebudu nikdy schopný plně sdělit. A skoro nic skutečně hodnotného se nedá jen tak sdílet, když k tomu není správná atmosféra, správný člověk a dostatek času. Sdílí se všechno, a jen tak na půl.

Facebook obírá o čas, pořád přichází s vylepšeními, která nutí člověka do něj dlouho čumět. Díky informacím z něj dokáže reklama přesně zacílit na vás, na vaše koníčky. Reklama, korporace, organizace, státy, všichni už dávno nemusí platit drahé tajné služby. Stačí otevřít google, najít si blogy, sociální sítě, maily, veškeré vaše otisky v internetovém prostoru. Sociální síť z nás dělá konzumní monstra - klikat, klikat, čumět na vtipné obrázky, smát se píčovinám a dělat si veřejnou image, flirtovat, čumět, sedět a hltat. Všechno se přesouvá tam, přes facebook se komunikuje s lidmi z práce, mají tam profily umělci, politici, firmy, cokoli, co vás napadne. Pro nějakého diktátora by nebyl problém nás jako zhlouplé a zaslepné stádo oblbnout a cpát nám do hlavy dezinformace nebo něco podobnýho. Navíc, moc bych za to nedal, že to je dost možná běžná praktika některých celků. Všichni spolu denně komunikujeme, denně si píšeme, pořád a neustále. Je to dobře nebo to povede k něčemu tragickýmu? Být spolu čtyřiadvacet hodin v kontaktu? Všichni blízko a tak sami. Protože když chci dělat něco skutečného, zjišťuju, že všichni si jen píšou a vysedávají u netu.

Teď všichni ti lidé mluví o utiskování a nebezpečí ztráty svobody. Jaká pak svoboda? Jste vězněm internetu a nejste schopni bez něj žít. Když omezíte styk s internetem jen na nezbytně nutné věci, když budete bojkotovat neustálé otravování reklamami, odkazy na nikdy nekončící lásku i nehynoucí nenávist. Všichni brojí proti ACTA, ale bojují jen tím, že něco lajknout nebo vyblejou na sociální síť, nebo že si změní profilovku na obrázek organizace hackerů. Na demonstraci přišlo deset lidí. Ani mě to bez něj nejde, taky vysedávám na facebooku, taky používám (ještě pořád, jsem zaostalej, co?) ICQ, hledám informace na netu a koneckonců o sobě píšu dost věcí na blog. Ale kdyby lidi byli ochotní zvednout prdel a něco dělat, tak facebook rozhodně nepotřebuju. Když nemám net, připadám si jako bez ruky, ale po čase jsem najednou mnohem akčnější a mnohem šťastnější. 90% věcí, které internet přináší, totiž nepotřebujeme.

A pak jsou tady Anonymous. Ti týpci jsou mi nadmíru sympatičtí, ať už zvolenou image, maskami Guye Fawkese (i když asi obšlehnutý z V jako Vendeta, zábavný vykrádačky 1984 pro masy), a pozorovat, jak se lehce nabourávají a shazují weby institucí jako je FBI, stránky ministerstev nebo zasraný OSA je zábava a tak trochu zadostiučinění. A dokáží aspoň nějak pohnout s lidmi a ve všech případech, o nichž jsem se dočetl, bojovali podle mého za dobrou věc. Jenže taková anonymní moc je taky snadno zneužitelná. Trochu se bojím síly nevidtelných anonymních hackerů, kteří se budou umět nabourat do armádních počítačů, do jaderných programů Ruska, Íránu, Číny, kteří budou moci na dálku stisknout tlačítko schopné zlikvidovat půlku Evropy. Zní to jako utopie, ale přeci jen, nic není černobílý.

V umění jsem zastáncem DIY. Hudební byznis už dávno krachuje, umělci pochopili, že vydělat se musí na něčem jiném než na prodeji cédéček, kromě toho cokoli, co vzniká s cílem vydělat, je sračka. Ekonomiku chci vidět v plamenech tak jako tak, ale pořád je silnějším argumentem, že jako úspěšný tvůrce uměleckého díla si zasloužíte odměnu. Pořád bych ale spoléhal na fanoušky, kteří podpoří umělce tím, že půjdou na koncert (výstavu, autorské čtení, do kina), koupí si tričko a když na to budou mít, tak nakonec i cédéčko (vinyl, DVD, knížku, obraz), které si dřív stáhli, jen proto, že chtějí autora podpořit. Tak to funguje třeba na punkové "scéně," a je to lepší, než bránit autorská práva za cenu takových svinstev jako je ACTA nebo zloději a kibicové z OSA. Hlavně se ale zamyslete nad tím, jak moc potřebujete být zrovna teď na netu. Nejvíc křičí ti, kteří nežijí a nedokáží si představit výlet bez zapnutého notebooku a sdílení aktuálních inforamcí o svém stavu, který nikoho nezajímá. Přestaňte zakládat skupiny, sdílet vtipy a nadávat na to, že vám tahle zasraná vláda sere na hlavu. Začněte žít na plno, zhluboka se nadechněte, rozhlédněte se kolem, někam jděte, mluvte spolu, dotýkejte se, bavte se, sdílejte to mezi sebou. Nebo jděte na demonstraci proti ACTA, jděte udělat bordel, zapalte budovu parlamentu a vyházejte ty blbečky z okna. Udělejte cokoli, ale udělejte to.

Definice šílenství je dělání neustále stejných věcí s očekáváním odlišného výsledku.

Cum cum cum cum on your face, I fucking love you, don't you understand?

A tak si jen tak z pocitu "těžko ho zabít" dám na jazyk pár krystalků silné žíravé kyseliny čističe sifonů Fredy, rychlého likvidátora nehtů, vlasů, jídla a jiných biologických nečistot. Pálí mě z toho huba, mám krvavej jazyk a ředím to pivem a s vyděšeným Elvisem se tomu smějeme. Volám kontaktům, protože lidi už jsou jenom kontakty a čísla, volám všem kontaktům, které nějak umí chemii, co mám jako dělat. Kašlat na to. Druhý den je mi blbě a nemůžu žrát, protože má v hubě krátery. Měsíční krátery, v nichž bílé zaprášené stroje z budoucnosti těží a získávají energii, aby rozvěceli vyhasínající planetu Zemi. Vyrábí a zaměstnávají klony a je jim jedno, že i klony mají city, je jim jedno, že i klon se bojí smrti a že i klona bolí, když ráno flusá krev a zvrací kusy vnitřností i zuby.

Odcizen od všeho chrlím ze smrduté huby prasárny jenom proto, abych byl nechutný, jenom proto, že lidé okolo se tomu smějí, nebo aspoň dělají, že se smějí. Obklopen lidmi mluvím, směju se, nadávám a ušklíbám se, konverzuju, jen abych konverzoval, slyším hlasy a vidím tváře, odpovídám na otázky, sám se ptám a očumuju kozy, cítím tepla těl, ale jsem přitom hrozně sám. Mám chuť sáhnout na nádherný zadek, ale nechci to dělat. Přitahují mě, ale nechci je. Jsem buzerant.

Nevím, jak dlouho vidím rozmazaně, jak dlouho nejsem schopný se soustředit, jak dlouho se rozkládám a jak dlouho mi dělá problém ráno vstát. Den? Týden? Měsíc? Kdybych se v tom hrabal, tak to zjistím, ale nechci. Zapomínám věci. Jedu na akci plnou vtipných pubertálních řečí a zapomenu spacák. Chci jít něco udělat a zapomenu to. Vracím se z akce a nemám už ani batoh, protože jsem ho tam zapomněl. Zapomínám, jak vypadá můj krk bez masitých hnusných škrábajích beďarů, které nezmizí.

Koks, ten chceš pořád. Nevím, za ten měsíc asi pětkrát. To chceš prostě furt a není důvod se tomu bránit. Napíšu povídku na dvě á čtyřky za dvě minuty, nekecám. Vole, víš kolikrát jsem slyšel takový kecy o tom, jak je všechno oukej, víš od kolika lidí, kterým teď podáš ruku a jdeš se mejt dezinfekcí?

Vole ten už je vole úplně vole v píči vole, nedá vole dohromady vole souvislou vole větu vole.

Jestli bude stát před tím slizkým podnikem, tak mi zastavíš. Vylezu v rozepnutých gládách, vypadám jak vandrák, vylezu do zimy, přijdu k ní a chytím ji beze slova za ruku. Budu pak třeba do rána mrznout v ulicích a čekat na první vlak. Nebudu nic říkat, už jsem toho namluvil až až.

Hm, nikde nikdo.

Co když je všechno jenom fikce? Co když se mi všechno jenom zdá a já už jen několik let spím? Všechno je hrozně nelogický, ale už jsem si na to zvyknul, a kdyby mě někdo probudil, kdyby někdo dal věcem řád a všechno by zase mělo smysl, byl by to ještě větší guláš a skočil bych ze skály. Jako člověk probuzený z kómatu. Jsem už zvyklý na nesmyslnost, chaos a pokroucené hodnoty, nemůžu se probudit do skutečnosti.

Tak hlavně, že jsem nezapomněl mámě koupit dárek k narozeninám a hlavně, že mám na zejtřek ještě sedm cigár. Bláhově bláznovsky blaženě blbě doufám, že vydrží do pondělí.

Stokrát slova porodit

stokrát potratit slova.

A do jednoho hlasu spojit

vše co nezbylo ubohé.

Do slov odvádět domněle smutek

hodnoty myslet že do nich jdou.

Vyhlížet naději že slova se promění

v úspěch - to kvůli sobě dluhu splacení -

jednou

V úspěch - to kvůli sobě dluhu splacení

v něm ubohý hledám svou cenu.

To úsilí, pouta, to pocení, škrcení

jimiž svou bídu nevyženu.

To úsilí, ta pouta, pocení, pouta…

nikdy svou bídu nevyženu.

Na břehu řeky

u mola sedí básník.

I když nepíše zrovna nic

užívá samoty.

Neudělal nic špatného

klidná je voda a čistá.

Básník žil v osamění

protože byl plachý.

Zakrývá zbabělou čistotou

bezradnost, smutkem strach?

Se slovy radši se miluje

aby se nepošpinil.

Lidé ‒ vrcholnou nejistotou

jsou, neurčitý příslib.

Místo nich s slovy se miluje

aby si neublížil.

U Boha moje skříňka

a všechno vidět znovu

a kolena se úlevou podlomí

a úspěchu dveře si zamknu.

Jelikož recenzi na Kids bude psát Majkl, házím recenzi sem…

Potom, co jsme dělali loni v Motoráji videorozhovor s Degradací, v němž kluci tvrdili, že split už rozhodně nikdy natáčet nechtějí, jsem se musel smát, když jsem zjistil, že plánují split s bratislavskou kapelou Kaktus. Po všech problémech, kterými si kapela v posledním době prošla, jsem však rád, že moje asi nejoblíbenější současná česká kapela vůbec něco vydává. Zpěvák a kytarista Sendy se na Degradačku po třinácti letech vykašlal a věnuje se naplno Starým Puškám, takže za mikrofón se postavil Rudee a přibyl nový kytarista Blinky.

Na Degradaci se mi vždycky kromě nečesky znějícího rokenrolového feelingu líbila její snaha nevstupovat dvakrát do stejné řeky. Přes různé změny sestavy ušel ostravský gang kus cesty od brutálního chaos punku přes oi! a syrový rokenrol k albu "Atomic Boogie", které považuju za jeden z vrcholů české scény, ať si kdo říká co chce o buznách nebo emařích, takže mě osudy kapely dost zajímaly i z pohledu dalšího hudebního vývoje.

Po prvním poslechu jsem nebyl přímo zklamán, ale říkal jsem si, "no, čekal jsem teda víc". Neopouštějí punk'n'rollový zvuk ani inspiraci v bohémovi Johnnymu Thundersovi. Hardrockové vlivy v některých písních mi občas připomínají protopunkové MC5 nebo méně agresivního Iggyho. Co se týče textů, ty mi připadají punkovější, kritičtější a ze strany Tommyho zřejmě osobnější a depresivnější. Čechoangličtina nezmizela, naopak je jí možná ještě víc, to k Degradaci prostě patří. Přeci jen ale pohled na svět na novince není tak barevný a nápaditý jako byl na "Atomic Boogie", texty mi připadají o chlup horší a mírně naivní.

Album otevírá příjemný riff písně Get It On, ze které se ale nakonec vyklube zbytečný song o užívání si života a o tom, že "jsme teda ještě tady." Společně se starší zmatenou a těžko zapamatovatelnou skladbou Zab mě prosím (modlil jsem se, aby na splitu nebyla) nejslabší momenty nahrávky. Naopak, druhý ze starších songů nahrávaných ještě se Sidem, temná melancholie Nic netrvá věčně s extrémně návykovým "úuúúú" v refrénu je i přes to, že za rok už se mi mírně osposlouchala, asi nejlepší písní. Agresivní a špinavý vál Je mi zle začínající drsně znějící, skoro až válečnou basou je rokenrol jako prase, upřímně nasraná skladba s úctyhodným hlasovým výkonem v refrénu, která také patří k tomu nejlepšímu. Trochu jakoby přenášela atmosféru některých starších nahrávek českých punkových klasiků. Skvělá a pozitivně laděná Napalm Beach mi pořád zpěvem ve slokách připomíná Psa od Slobodné Európy, nemůžu si pomoct, jinak je to ale vynikající, chytlavý song s výborným refrénem, který vleze do hlavy a nechce se mu odejít. Neštěstí jsem si dlouho nemohl zapamatovat a i tak je tento pomalejší kousek pořád nevýrazný, v kontextu starší tvorby bych řadil někam mezi průměr.

Po šesti skladbách tedy přišla řada na Kaktus a musím říct, že ten Degradaci válcuje. Tito bratislavští chalani, kteřé snad pořád ještě (přestože začali v roce 2003) nebude urážet status mladého objevu scény, nejezdí v poslední době turné s Degradací náhodou, jejich muzika je v lecčems podobná. Na debutu "Maria" mě ovšem, i přes nespornou kvalitu, příliš nebavili, ale teď… Nevím, jestli je to jen přímým kontrastem s "první stranou" splitka, ale teď jakoby se od prvního vynikajícího songu 16 začala třást zem a z přehrávače se vyvalila vlna tsunami. Nehorázně energická nálož podpořená parádními melodiemi a uřvaným zpěvem, tohle je kapela, která umí hrát a vůbec se s ničím nemaže.

Jízda pokračuje ujetým rokenrolem ve skladbě Lilith a melodickou punkovkou Koleso či nadmíru povedenou předělávkou pecky Jebe, která se objevila už na demonahrávce "Mexiko" z roku 2005. Moc nechápu název dalšího songu Už sa s tebou nikto nemazná, protože na "Marii" se nemazali se sebou. Buď je to chyba, nebo pokračování ságy, nebo asi spíš obyčejná prdel ze sebe samotných. Kažopádně, je to další melodická pecka, asi mě na celém splitku baví nejvíc. Z posledního anglicky záhadného The Last Time se vyklubalo Posledný Krát přezpívané do angličtiny. Zasmál jsem se, ale jinak po předposledním tracku album vypínám, připadá mi to jako zbytečná vata, přeci jen, nebylo moc času na další, a ještě ke všemu takhle kvalitní, materiál.

V pomyslném měření sil Kaktus rozhodně vládne. Je vidět, že jsoiu ve formě a od teď se o tuhle kapelu zajímám mnohem víc. Degradace natočila pár skvělých songů, všechny zveřejnila už před vydáním splitka a poslech celé nahrávky mi z jejich strany nepřinesl nic nového, tudíž jsem byl přeci jen mírně zklamaný. Celkově je album dobré, plné nabitých songů, ale na druhou stranu také zbytečných songů, není to deska, kterou budu poslouchat každý den a ještě za rok z ní budu odvařený, určité místo si ale u mě našla a taky to mohlo být mnohem horší…

The Plantážníci, X!ft.

Černá vdova, Debř nad Jizerou.

Měl jsem rozepsanej obsáhlý report o každým prdu, který se včera odehrál, ale vzhledem k mému dnešnímu stavu a k tomu, že slova a písmena stejně o tom koncertě nevypoví nic, žádný pocity, žádný vjemy, žádnou radost, nechám z toho jenom úvod a ostatní se pokusím jen tak výbušně naházet jedno přes druhý, protože takovej stejně obrázek o uplynulém víkendu vždycky je.

V čerstvým sněhu, s podmalovanýma očima a v potrhaným tričku s různými výkřiky jako "Ježíš se vrací, tvař se že pracuješ," jsem naskočil do auta a to mě dovezlo k pochybně vypadajícímu podniku Černá vdova. Před vchodem stáli dva týpci ne nepodobní fašounům, hnusná Debřská hlavní ulice věčně plná cigánů a do toho začalo chcát a místo sněhový nádhery všude břečka. Po všech chybách v komunikaci, vleznýmu osmdesát korun, kvůli kterému většina našich socka fanoušků neměla přijít, se nám na tu akci fakt vůbec nechtělo. A Murphyho zákony platí vždycky, akci, na kterou se těšíte, si nikdy neužijete…

Protože ze základny fanoušků nebo-li kámošů, který přijdou (skoro) vždycky, jich nakonec dorazilo fakt dost a i když Štědrex nadával na to, proč musí mít pořadatel drahýho zvukaře a vstup za osm pětek, když v tak malým prostoru by stačilo, aby to zase ozvučil Hirošima za dvě píva, byl to úlet si konečně zahrát s luxusním zvukem. Sál byl menší, ale pódium velký, po pravý straně divadelní sedačky a pod pódiem stupňovitý plac, který by v případě větší divočiny mohl klub proměnit v krvavá jatka. Trošku jsem v ně doufal, ale byli jsme na plakátě jako předkapela a hráli jsme moc brzo.

Ženský, pivo, výstřihy, rum s kolou, kecy a rychlý zvučení, no a potom: "Máme hudbu na piču a texty o ničem," a šli jsme na to. Muzika šlapala, všechno jsme to hráli v dost rychlým tempu a zvuk byl vyloženě parádní. Skákal jsem, mlátil sebou o zem, dupal nohama, pobíhal po pódiu a vrážel do kluků, ale měl jsem pocit, že něco vázne. Hlas mám celou zimu vykurvenej, ale díky dobrýmu zvuku jsem nemusel přeřvávat celou kapelu a tak to šlo, ale reakce publika byla chladná. Začínal jsem mít typický kecy bez hlavy a paty, kontrabasování na basovku, hluchý pasáže, který vypadaly promakaně a hustě. A nakonec i řádění pod pódiem, Jarin, kterého jsme překřtili na Grinche, se svojí bandou alko pankáčů se svlékli do půl těla a zpívali, mlátili se a poskakovali, padali na ty schody, při posledním songu jsem mezi ně skočil. Přídavky jsme posrali, ale asi to bylo celkově dobrý, teda až na Rozhoupej si kozy, který jsem rozjížděl s Břitem a Líbik po mě musel hodit paličky, abych z pódia slezl. Celý to proběhlo jako "nasrat na Jamese, nasrat na Colea, nasrat na všechny," a všem jsme rafinovaně ukryli hovno do kabelky, ne že ne.

To je přesně ono. To, že můžu bejt tisíckrát filozof, tiscíkrát sečtělej, tisíckrát si můžu vymýšlet vize, který lidem chci předat, můžu bejt nasranej a zdeptanej, ale pak vylezu na pódium a změním se v bestii. To, co nemůžu dělat normálně, všechen bordel, exhibování vlastních úchylek, ovlivňování lidí, to všechno je najednou součást show a všechny to baví. Vztek a depresi přeměním v energii a je mi kurva jedno, jak vypadám, co si kdo o mě myslí a co se bude dít v budoucnu. Pocit absolutního šťastnýho prázdna, vteřinka orgasmu nebo když se po dvou hodinách zadržování moči konečně vychčijete, míň intenzivnější, ale natažená na půl nebo na hodinu. Zatemní se mi a nejsem schopnej si vzpomenout na nic, jen na nějaký řeči, co proběhly před pěti minutama u baru, vůbec nevím, co říkám a po koncertě si to ani nepamatuju. A i když bych časem chtěl nasírat lidi víc, ukázat úchylnější show a hlavně pohnout s nima, tohle je nádherně spontánní. Celej náš manifest zatím zní tak, že chceme lidi dostat na koncert a tam je donutit zvednout prdel a užít si večer. A to je skvělý.

Navíc, když pak vidím tu grupu ksichtů, kteří chodí na každej koncert a jsou vyřvaný a vypadaj zrovna šťastně, když si představím, že jednou budou jako starý dědci vzpomínat a vyprávět o době, kdy chodili na Plantážníky a byl to masakr, když i chaos pankáč Diamant řekne, že jsme se mu líbili a nemáme se za co stydět, když starší chlápek, kterej byl na Ramones a na Pixies řekne, že jsme nejlepší punková kapela tady, je to pocit k nezaplacení. A nejlepší kapela tady kurva jsme, taky jsme tady jediná punková, hehe. Večer prostě patřil nám.

A zbytek? Prasárna. Rum s kolou, dlouhej pokec na dešti s Diamantem, kterej fakt má o čem vyprávět, bordel, hladina alkoholu v krvi stoupla natolik, že jsme vlítli pod pódium na X!ft, jejich největší hit Hovnocuc mluví za všechno líp, než kdybych je nějak sáhodlouze popisoval. Padání na zem, holý prdele, pivo, osahávání, líbačka s "...ehm…kolikrát se tohle stalo a vždycky hovno z toho", heil hitler a luftwaffe s fašounama-vyhazovačema, nohy z okýnka ven, válka zmoklým sněhem, mokrý úplně všechno, neuvěřitelná zima, Diamantův "běh pro kundu" a rozkopávání plotů a házení štěrku z mostu na auto městskejch švestek. Šutrem přímo na sklo, ani nezastavili, věděli, že než by se otočili, už bysme byli v lese. No a hledání baru, rozmazaný vzpomínky a výkyd ve Sportovce s jedním pivem do čtyř do rána.

Nakonec zima a totální kolaps v prázdným bytě.

Každopádně po dlouhý době jsem si ráno na otázku "stálo to za to?" mohl odpovědět, že kurva jo.

Vyšetření neprokázalo zápal plic, jen další obyčejnou chřipku. Jenže místo válení se doma jsem musel v pondělí nastoupit do školy. Nechci si furt stěžovat jak hypochondr, ale tu nemoc cítím zažranou v každém kousku těla, v pálivých kostech, v bolavých kloubech, křečemi a únavou trpícími svaly, v pálivém krku, v osypaném ksichtu, všude. Přijít ze školy a nemít energii ani na to, abych se převlíknul a na ulož.to stáhnul další díl Skins. Nehledě na to, že celej tejden byl monotónní až hanba - ráno se válet v lavici v polospánku a přežívat, blbě blbě blbě, ibalgin, polední pauza, spousta cigaret, blbě blbě ibalgin, pivo, cigarety, pivo, pivo, pivo, pivo, domů, cigára, spát. Teda, ne že by se děly jen nudný věci.

Tak třeba v úterý jsem byl domluvenej s Anetou, že se potom, jak mě pochopitelně nemohla vystát a oprávněně nechtěla vůbec vidět ani slyšet, konečně uvidíme. Fakt jsem se na to těšil, a i když mi bylo zrovna hodně blbě, sežral jsem prášky a s tupým výrazem seděl ve škole. O pauze jsem koupil pár drobností, aby setkání bylo trochu zajímavější, a pak mi přijde už tak zasraně typická zpráva, že dneska nic. Naštavaně jsem zatáhl odpoledku a šel k Hymrům na pivo, nakonec jsem skončil v Bingu a lil do sebe píva s Jarinem, a v osm jsem jel slušně nalitej domů. Na vlakáči jsem potkal týpka, kterej seděl v Bingu vedle našeho stolu, a jak se ukázalo, poslouchal náš rozhovor. Vyprávěl mi o tom, jak dělá revizního technika - elektrikáře, jak je to náročnej obor a že za to jsou slušný prachy, a vyprávěl různý podrobnosti a já nalitej blbeček jsem s ním hrozně kamarádil a dělal, jak rozumím elektrice.

Ve středu byl tak krásný den, až mi trhalo srdcet ho prosedět celej ve škole. Měl jsem skvělou náladu, jak kdybych byl na koksu nbo čerstvě zamilovanej, zvláštní na to, že to byla obyčejně nudná středa a bylo mi pořád blbě. Po škole se pro mě stavil Elvis a šli jsme k Hymrům. Viděl jsem tam zase ty plešatý a punkový ksichty a hlavně chlápka, kterej se evidentně posral a s hovnem v kalhotech si sedl ke stolu vedle nás. "Jirko, to pivo dneska stojí nějak za hovno. Dneska se to celý nějak posralo. Nějaká posraná nálada." A chlap byl pryč. Když pominu, jak je možný se odpoledne n férovku posrat, nechápu, jak někdo může chodit s hovnem v kalhotech - je to nechutný, nepohodlný, ostudný, smrdí to a musí ho nehorázně svědět prdel.

V pátek jsme měli zkoušku s Plantážníkama, ve dvanáct do hospody, z hospody do prázdnýho bytu, pak ke škodovácký bráně, k Elvisovi, na zkoušku, do mekáče, na autobusák. Po poledni proběhla revoluce pro Kaufland, protože ho asi na půl hodiny zavřeli a všichni ti důchodci, cigáni a rodinky lačnící po nákupech, stály v tom blizzardu zmrzlí před vstupem s košíky a drželi si svoje místo připraveni ke startu. Kdyby radši šli domů, koupili si někde něco cestou malýho a místo výletů do obchoďáků si přečetli knížku, pustili dobrou desku, zašli na koncert nebo zavolali přátelům, jak se mají a jestli nezajdou někam na drink. Smál jsem se jim tam, a byli z toho dost rozladění. Když dveře otevřeli, přestalo náhle sněžit, jako by to bylo naschvál.

Večer jsem si zničenej sednul na autobusáku na lavičku, těšil jsem se, že si dám cigáro a pojedu domů. Ujel mi bus a další jel až za tři hodiny. Tak to ne, tou dobou chci už dávno spát. Neuvěřitelně nasranej na všechno a na všechny jsem šel po kolejích, kopal do všeho, křičel songy, který mi řvaly z přehrávače a házel kamením na zahrádky u paneláků, ocelový ploty u obchoďáků nebo prostě jen tak na koleje.

A najednou jsem byl v Řepoffě. Uvědomil jsem si, že ani náhodou nechci vidět ty ksichty, nechci vidět Adélu, nikoho kdo tam bydlí. Byl jsem vzteklej, ale měl jsem žízeň a posledních pár drobných. Adéla ten den měla velkou narozeninovou akci, kam mělo přijít kvantum lidí a všichni si hráli na lásku nebeskou a obdarovávání, aby se nekonec něčím sjeli. Hm, možná přehnáním, nebo taky ne. Chtěli jsme jít s Anetou za Sida a Nancy, jelikož to bylo udělaný jako maškarní, jenže potom, co jsme si uvědomili, že nemáme prachy, nemáme dárek, nechceme tam jenom sedět s nima u stolu a čumět do piva, a navíc když Aneta řekla, abychom si vyjasnili, že nic nebude, nikam jsme nešli. A teď jsem v tý vesnici byl a bylo to celý ulítlý. Rychle jsem prošel kolem hospody a nevnímal ten náhlý ruch ("hej, není to tenhle? Co tady dělá? A když tady je, proč nejde sem?"), sedl jsem si do jiný hospody, vylemtal dvě piva a šel jsem do prdele. Po silnici pěšky domů. Neumíte si představit jak zkurvená dálka to je a jak stále stejně nekonečná je cesta, kudy každý den jezdíte autem nebo busem a kde vás každých deset vteřin ohodí zkurvenej kamion nebo oslepí auto dálkovými světly, pokud to vůbec přežijete. Šlapal jsem po asfaltu a v každý vesnici dával cígo. Šlapal jsem hodinu, šlapal jsem hodinu a půl, už jsem nemohl a viděl v dálce Sukorady, odtamtud už to mám jen kousek, jen kousek! Najednou mi zastavilo auto a v něm "Pepa, kterej chce odvýzt". Asi jsem ho nikdy neviděl radši. Hodil mě domů, dali jsme cígo, pokecali a pak jsem chtěl už jenom chrápat.

Jenže omyl. Doma měli rodiče kolaudovací párty, hafo lidí, hafo řečí, žrádlo a chlast. A ve stodole dvě ovce! Když máma říkala, že si chce na jaře koupti kočky, říkal jsem si, že se už úplně zbláznila a že je náš pes chudák. A teď máme ovce. Ne že by nebyly hezký, ale proč? Celý to bylo jako nějakej divnej sen, celej den, cesta po kolejích byla divný deja vu a cesta autem s Evou do MH taky. Překecala mě nakonec, abychom jeli za Štědrexem na jeho kalbu. Sice měl fakt radost, ale všichni byli moc, byl to tam samej metloš a stálo to za hovno. Do čtyř do rána jsme potom s Evou jezdili autem, rozváželi diskofily po okrese, a když jsme předtím hnusným Fórem stáli a čekali, pařili jsme v autě na starej rokenrol. Jinak jsem toho moc nenakecal, chtělo se mi spát a před zavírajícíma se očima mi probíhaly myšlenky, jakože zašukat si teď v autě by nebylo úplně marný, ale ty vole, já byl tak vyřízenej, že bych si sotva rozepnul kalhoty. A vůbec, stejně to nepřicházelo v úvahu.

Tak jen, že - možná budu za měsíc mrtvej, nebo spíš mi bude víc a víc na hovno a dál si budu stěžovat a jednou to bouchne. Ono to "žiju teď a chcípnu mladej s pořádným bengálem, co když mě zejtra srazí auto,co?" není zatím až tak rozjetý a taky se to všechno může podělat a budu mít rodinu, žít do stopadesáti let a nehorázně litovat toho, že jsem si v mládí víc nevážil zdraví a dělal tolik píčovin

A jsem zase totálně nasranej. Nervní, ležím v posteli a klepu se…nevím kudy kam, ale naštěstí už jsem vybuchnul v rozhovoru s Břitem.

Teď už mi to chování všech připadá jenom směšný. Vlastní nemohoucnost, blbost a smůla, to je taky směšný. Potřebuju změnu prostředí. Potřebuju se zbavit přehnaně normálních lidí, hrozně distinguovanejch, se zábranama. Přijde mi směšný, když mě potká známá z gymplu a řekne něco jako: "To se divíš, že jsi nemocnej, když tak strašně hulíš a…co já vim?" Když má člověk nějaký volnější myšlenky, tak je divnej, magor, nebo rovnou smažka. A nejhorší je, že ty místní blbý kravky chtějí celou noc prošukat, chtěly by se sjet, chtěly by…ne, jasně, že ne takhle doslova, ale chtějí úlet. Zoufale touží po někom, kdo je vytáhne z jejich šedivé a nudné stereotypní přítomnosti. Jenže se asi bojí. Nebo si říkají, že nejdřív musí dostudovat a potom budou blbnout. Nevím. Ale chtějí volnomyšlenkářství a žerou ho v podobě vypatlanýho "dobře" oblečenýho frajírka s naučenejma kecama a slizkým ksichtem, kterýmu nakonec taková dá a říká si "já jsem ale hloupá nanynka, když on je tak hezkej!".

Rozjíždím to na všechny strany, ale je tak na půl. Co, napůl, na čtvrtinu, všechno se všema a nic s nikým. Není žádná, která by mě sundala, žádná, o kterou by mělo cenu se snažit, kvůli který začít bláznit a ztrapňovat se nebo dokonce změnit některý zbytečný zvyky. Teda, jak praví klasik, nemám ve zvyku mít cokoli ve zvyku, ale je zbytečný někoho urážet, když si můžu říct pro sebe, "je to idiot, jemu to dojde na smrtelný posteli a jeho mínus," a dát pusu svojí královně. A mít se místo toho líp. Není žádná taková. A když je, tak je někde tři sta kiláků daleko. Nakonec mě možná Bůh trestá za to, že jsem se stal tak misogynním.

Zvykl jsem si, že holka, ať je sebevíc sečtělá a sebevíc chytrá, nedokáže v nejlepším případě prostě jen pochopit, proč nemůže existovat kamarádství mezi klukem a holkou. Že když se Břit jako můj kámoš ohne, nepostaví se mi z toho. Že kdyby mi Elvis dal šanci, stejně s ním nebudu chodit, stejně ho nebudu chtít šukat. Nebo cítí, že je něco zajímavýho na společnosti bad boys, ale to není o žádných bad boys, to je o nenávisti a zároveň o vášni a lásce k hudbě. Není to o tom, že je drsný bejt potetovanej. Nebo se mnou mluví hrozně opovržlivě, protože kdysi před třema rokama jsem měl na facebooku "hrozně nechutnou fotku s nějakou ženskou, kteoru šuká kůň." Panebože, já na ten facebook scvhálně píšu takový hovna jako "už jste si to někdy dělali punčocháčema a křičeli u toho z okna Songs of Praise?"

A proto když se nakonec objeví nějaká, která čte dobrý věci, která maluje dobrý věci, která úžasně zpívá a skládá na kytaru oduševnělý songy, která nepůsobí tak úplně namyšleně a která zná, skutečně zná muziku od Lenky Dusilový přes Johnnyho Thunderse, krále Heroina až po hardcore punk, podezřívám ji, že někde doma schovává péro.