na Blog.cz

Po zemi jazyk tahá, jde
poraněný lev stínem
v špinavém rohu usnul vínem
zde: můj nešťastný hrdina.

Na zemi leží snaha
uschlá kůže přejeté žáby
Duní zvon žádných výsledků
Duní Beethovenova poslední slova:

JDE PŘÍŠERNÝ LEV STOLETÍM
ANIMOVANÝ LEV K CIHLÁM!

ale tohle je vlastně ta skutečná pravda o mně, tohle jsem já

Položil jsem sako na staré křeslo po babičce. Leželo tam jako zkrvavené staré hadry po vraždě. Hodil jsem ho na zem a klesnul do křesla. Není to kdovíjaké pohodlí, ale lepší než rozviklaná plastová židle a ležet na posteli už mě unavuje. Jsem v ní tak často, že jsem si ji vzal za ženu. V ní spím, ležím, snídám, pracuju, učím se, poslouchám, s tou postelí šukám a taky bych v ní umřel. Sežrala by mě za živa. Možná ji křivdím, možná je postel kámoš. Ale není to moje životní láska, její sny mě přenášejí na podivná místa, do lesíka u skalisek jarního studeného moře, do parku, kde zlatavé světlo marně skrývá zoufale zkřivené zelené stromy a tvář Anety, která je chvíli celá žhavá a vlhká, ale přitom mi plive do obličeje. Nebaví mě ta kapela ve velkém sále, její písničky zní ještě hůř než na desce a ještě horší je moje kapela se sádelnatými zarostlými vikingy, kteří hrají pro zvrhlý banket těch nejnižších a nejničemnějších mastných lidí futrujících se knedlíky, sádlem, škvarky, masem a zelím, křen, pivo, pivo jako křen, chci pryč. Ne, ta postel by mne udusila v peřinách a barvitých snových představách.

Křeslo škrábe. Hladím opěrku na ruce a čím dál víc cítím škrábání. Zatažené rolety funí. Slyším ten zvuk zcela jasně, vypadají mrtvě, nehybně zahalují to, co je za nimi, ale funí a posmívají se mi. Vytahuju je, zasekly se. Nechtějí nahoru. Na ně mi síly ale ještě pořád stačí, ještě pořád než to začne. Zlatavá barva pole je mnohem příjemnější než zimní bahno a kluže hnědé vody. Teď je to okolí Říma, jasně zelené lány, bože jak mocně z nich sálá síla života, síla přírody. Pomalu to přichází. Škrábání křesla začíná být neúnosné, škrábu si vyrážku na rukou a svědí mě celá záda. Okno se s třísknutím otevřelo. Dovnitř vrthla tma a studený vítr.

Usedám na koberec. Nohy se trochu boří v husté mazlavé červeňi, ale vím, že mě to neušpiní, jakési podivné vlastnosti té látky nezanechávají vůbec žádné stopy, ani kapka neulpí na těle nebo na šatech, které jsou však nyní už úplně bevýznamné. Nejraději bych se svlékl a chodil nahý tak jako mí předci. Vždyť i Přemysl Otakar odložil lesklou zbroj, Jan Patočka usedá proti mně a jeho obnažené tělo je vetché, i jeho podlité oči působí sešle a smutně. Dorian Gray je okouzlující jako vždy, chová se nenuceně a těžko uvěřit tomu, co se skrývá za tou vznešenou maskou, nádhernou tváří, tomu, co schovává ve svém pokoji za starým přehozem. Ursúla Buendía je odporná stará ježibaba a pitomého Máchu jsem tu nechtěl. Je jich víc a víc, pohledný Alexander v nádherném rouchu se zlatou čelenkou ve světlých vlasech, třesou se mi kolena před neurotickým Hitlerem, zatímco Napoleon je bez svých armád spíš k smíchu. Slyším ty hlasy, konečně mají těla, konečně se odhodlali vyjít ze stínu noci, Alex deLarge vede za ruku moji rodinu, Stiv Bators se pohrdavě ušklíbá a Ian Curtis na mě zírá smutnýma očima. Volají na mne jménem, výhružně šeptají a obcházejí kolem a je jich víc a víc…

Najednou zmizeli. Konečně mám nějakou chvilkovou jistotu, vím, co bude dál. Jen co se úplně rozplyne kouř, jen co se kyseliny rozpustí a nasáknou do svalů a krve, budu moci otevřít dveře. Vstupuji do Nové Atlantidy, jsem pod vodou, je nepřirozeně modrá, jako v předpotoních počítaočových hrách, ale tady počítače neexistují, vidím barevn ryby s křídly plovoucí kolem mě a je zcela přirozené, že mohu chodit ve vodě volně a mohu dýchat. Utopické světy všeobjímající rovnoháhy, smíření, lásky a porozumění jsou ale jen klam. Byla to past. Všude kolem mne je voda, ale v ústech mám sucho, hynu žízní, pálí mě v krku a já chci pít, chci stříbřitou vodu s bublinkami, chci zurčíčí pramen, ne tuhle horkou spalující vodu.

Utíkám ven, i když vím, že mě tam možná čeká smrt. Stíny mě budou nutit pokleknout u náhrobku, který jsem si sám vytesal. Občas se objeví hrůzostrašná tvář, jestli se tomu tak vůbec dá říkat, jak vykukuje zpoza dřevěného sloupu, ale jinak nic. Vlastně jsou k smíchu.

Bolest v páteři mě zlomí, tříštím se a vidím, jak brankou prochází Ubrečený. Hrozná citlivka. Probouzí se se slzami v očích, těžce vystupuje do schodů a v půlce cesty se zlomí při vzpomínkách na Něco a na Někoho, cítí se osamělý, cítí, že prohrál s celým světem a chce se mu plakat z toho, že musí věci smršťovat na taková prázdná označení jako "celý svět." Nikdo ho nechápe, aspoň si to myslí, i obklopen lidmi je sám a i když se věci zdají být lepší a on stoupá ode dna, nic se mu nelíbí. Neví, co je štěstí, nevěří na něj, nevěří už v nic je úplně zlomený zklamáním a zoufalstvím. Pořád si na něco stěžuje, nadává nebo kroutí hlavou. Nelíbí se sám sobě a nejradši by se zabil, ale ví, že to nedokáže a z té bezvýchodnosti je zoufalý ještě víc.

Jediný, s kým si trochu rozumí je Nihilista, sebedestrukční stvůra, zjizvený zrzavý kluk s chladným úsměvem, zlýma očima a tváří osypanou akné. Tomu je už všechno jedno. Vyhledává bolest, věčně hledá bolest, která mu poskytuje útočiště před okolním světem. Známý pocit z dětství, jen díky bolesti ví, že žije a chce, aby to bolelo co nejvíc. Kašle na následky. Řeže se do rukou, provokuje silnější a starší, nechává si rozbít držku, mlátí hlavou o zeď, pálí si ruce cigaretou a kouří jich víc a víc, pije, bere všecho, co ho odnese pryč a co ho zničí. Jistě se jednoho dne zabije, je mu úplně jedno kdy a jak. Už nežije, jen se ničí, poškozuje a utrpení se pro něj stalo slastí.

Násilník chce zase zničit všechno a všechny. Kope do popelnic. Je mu, jedno, kolik lidí by tomu říkalo ubohost, nezajímá ho cíl. Chce akci, potřebuje vybít energii a vztek mu nedovoluje se zklidnit. Zapaluje. Boří. Tetelí se nadšením, když se popelnice se skřípotem a rachotem valí z kopce ulicí. Umí i tvořit, to když něco popíše nebo počmárá. Přesto je nešťastný, sám v záplavě tříštícího se skla a dupotu po plechové kapotě. Jeho rodina si konečně splnila sen a plní si ho tvrdou dřinou, opečováváním domku a věčerní rodinnou pohdodou u grillu, Násilník je ale ten věčně nafoukaný, zkřivený ksicht, smutný, rozklepaný, se svými trhavými pohyby, boucháním dveří a tichými kroky, když se krade po schodech tajně pryč, smutnou černou tečkou, je prokletím a neštěstím pro sebe i pro všechny. Jenom jí, pije, živí se dobrou náladou, vysává a likviduje. Čeká na změnu, ale sám tuší, že jakákoli změna povede jen k horšímu a tak se zuby nehty drží svého už celá staletí.

Ten čtvrtý se jmenuje Rozum a je to slabý trpaslík. Ví, co by měl dělat, je cílevědomý, snaží se, studuje, pracuje, vydělává, snaží se být zadobře s lidmi, na kterých mu záleží. Příčí se mu podvádět, nerad lže, nerad něco dluží, cítí se provinile a nesnáší, když je na někom závislý. I když je to těžké, moc se nevzdává, nerad prohrává, ale v konkurenci těch tří se špatně prosazuje. Nemá moc sebevědomí, dlouho nevydrží, ale přesto se nevzdává. Osvojil si umění našeptávat, umí se dostat ze zadních pozic do čela a je jedno kolik sil ho to stojí a jak bolí pády zpátky dozadu.

Dívat se na ně mě bolí, bolí mě to řvoucí novorozeně na stole potřísněné krví a ulepené od slizu, bolí mě ten malý chlapec uprostřed nekonečných polí slunečnic s taškou na zádech, jenž se smíchem hltá zmrzlinový pohár od babičky a směje se s rodiči. První školní den, první sexuální vzrušení a litry sladkýho čuča, noční povídání si uprostřed hor a vyčítání si jedné nevinné pusy, strach a obrýlený náměsíčný podivín s nožem obcházející pokoj, noční děsy, hlava uřzlá hlava omotaná provazy, strach ze strachu, neschopnost usnout, až dokud mě nezachrání hokejisté Rakouska v mém pokoji, kamna, karty, zelené jagerovky a Kamionem po Evropě, nekonečné hraní Kenta a zakázané kopání pod stolem, pusa ulepená od zmrzliny v tubě, Němci vysmátý z mých dlouhých syrově bílých nohou a koupacích slipů, svoboda, když letím nad pláží, blesk fotoaprátu a tisíce rodinných fotek z dovolené, první skutečná přátelství, Rob Gordon v krámu plném desek řikající si, že jednou se na všechno vysere, prodá obchod a půjde prodávat do Virgin Megastoru, zvuky Londýna, které slyším poprvé a přitom je musím znát celý život, aspoň mi to tak připadá, pruhované námořnické tričko, v němž si jednoho horkého dne vykračuji na dlouhou pouť přes celé město za roztomilou dívkou, s níž nemám nic společnýho a je jí mne spíš líto, rozkvetlý májový park jak vystřižený z nějaké romantické sbírky básní, koktavý rudnoucí mladík a zoufalé objetí, černá hlava a bledý obličej, orgasmus u fotek velkejch koz na tý maličký postavě, rozbitá hlava a krev stříkající na fanoušky zelenobílých, vůně ledové plochy, radost z gólů, stud, když se od mé hole odrazí puk do vlastní brány, cítím se jak Japonec, nejdřív se totiž chci radovat, náraz přileb o sebe, když nám trenér říká, že jsme nejlepší obrana, a potom červený vlasy, odpor ke všem kolbenům, kteří vyřvávají "dáme góla, dáme góla" řetěz kolem krku a noci šílenství. Jack Herrer, havraní vlasy, destrukce, naivita i čistota, nejlepší přátelství, touha posouvat hranice, homosexualita nebo bisexualita nebo co to je, zkažená sebevražda, kofila a první celonoční kecání v kuchyni plné prázdných lahváčů a bordelu vůbec, poprvé, co mě zve nebo za mě něco platí, vysmátý ksichty a narážky, jako bych chodil po škole bez kalhot, péro, který se nevejde někam, kam se vejít mělo a rozhodně nemělo ovládnout hlavu natolik, aby se zachovala jako nejhloupější a nejubožejší idiot, útěky z domova, stan, hlad, naprostý dno, šok, radost a zklamání, propady, stárnutí, hektolitry alkoholu, kvanta trávy, nekonečná karavana kamionů s cigaretami a srdce zlomené vejpůl. Blýštivá zář pseudocelebrity pro náctileté, nepochopení, spřízeněné duše, chtíč, vůně neskutečně vlhkého klína, poslední zbytky zodpovědnosti se snoubí s absolutní lhostejností…

Tohle všechno jsem já, ale bolí to míň, než se dívat na ty čtyři. Nenávidím je. Chci konec. Chci pryč, chci zpátky Romantika, jenž chce vidět cizí kraje, jenž se chce bavit, jenž je schopný milovat až za hrob, přivádět lidi k šílenství, vydat ze sebe všechno a jemuž může chvění zvuku pronikající do uší a celého těla změnit náladu i osobnost. Chci ho zpátky, chci whiskey, rum, chci pivo, chci známý pocit a utéct z tohohle nepochopitelného vesmíru a jediná cesta vede přes alkohol, do němoty, do nevolnosti, do nevědomosti, do bezvědomí…

Pár lidí mi psalo/říkalo, abych obnovil rádio. Už to je spíš než Lonely Boy Radio takový Dead Boy Radio, ale po dvou měsících jsem teda nahrál další podcast. Není to skoro vůbec depresivní nebo něco takovýho, na co jste zvyklí z článků tady, naopak docela pozitivní díl (třeba 100 věcí, co mám rád jako reakce na "hejtování"). Každopádně, nejdou sem vkládat flashe ze soundcloudu (nebo to neumím), takže si to můžete pustit na http://soundcloud.com/johnnynasilnik/lonely-boy-radio-pt-iv tentokrát je to kratší než obvykle a je tam pět plus jeden song navíc a tyhle roztančí i vás, jinak se naseru.

Jerry Lee Lewis - Whole Lotta Shakin' Goin' On

Stray Cats - Bring It Back Again

Ramones - Surfin' Bird

Chuck Berry - Maybellene

The Stitches - Nowhere

The Briefs - Poor and Weird

Témata týdne jsou vždycky k popukání, nevím, kdo to vymýšlí, ale dostat něco takovýho v maturitním slohu, tak najdu a sejmu zadavatele pěkně zbaběle ze zadu do hlavy. Nabádá to k pitomým bezcenným základoškolským psaníčkám a slohům "takže já si myslím, že toto téma je velmi dobré, a je vůbec ještě někdo dneska orginál? já myslím, že ne, ale já jsem originální a chci být!"

Teda, jestli si myslíte, že se něčeho šíleně cenného a originálního dočkáte ode mě, tak jste na omylu. Na téma originalita je zbytečný cokoli říkat, když všechno řekl Jim Jarmusch (Kafe a cigára, Mimo zákon, Podivnější než ráj) tak dokonale, že nezbývá než "vzhlížet ke každýmu slovu." Ale není to jen kopírka, dal jsem si práci s překladem.

Třeba tahle kapela, která se jmenuje The Gaggers a právě vydala novej a perfektní singl Psychosomatic. Očividně inspirovaný britským punkem 77, ale hlavně kalifornskou scénou kolem Briefs a Stitches. Zvuk mají skoro stejný, ostatně jako spousta kapel. A ty černý pytle pod očima - psychobilly, Misfits, Billy Idol, Cure? Oblečení, kravaty, řetězy, creepery, vyfoukaný rozcuchaný barevný vlasy, úzký kalhoty, přiteplený zběsilý pózy a image nafoukaných divokých floutků, texty o šílenství, hledání nebezpečí a fakování okolního světa, to tady snad ještě nikdy nebylo? Ale dělají to po svým, dělají to divoce, autenticky a je to kurva pecka.

A nějakej takovej debil, kterej kdysi míval nějaký peníze ale utratilo je jeho alter-ego a tak je den ode dne chudší a divnější, tady už taky musel bejt.

Máme plnou ledničku, grilovací omáčku, maso, pivo. Bydlení z katalogů Ikea nebo z nějakýho místního nábytku. Mám rokenrolovej lifestyle, kterej vlastně můžou žít klidně spíš moje rodiče, protože bez nich bych většinu těch věcí nemoh mít. Nějaký desky, EP, koženou bundu, úzký kalhoty, tenisky, těžký boty, kravaty, kšandy, řetezy, barevný vlasy. Kolik to všechno stálo, je to vážně můj život nebo prostě nic jinýho neumím? Jak moc velká to je póza, nebo si myslíš, že se někdo narodil s bodlinama nebo elvisovskou patkou? Kolik dám za koncerty a kolik prostě propiju, prokouřím a prožeru? Máme školu, máme televizi, máme internet, máme sprchu, jsou tu lidi v osm ráno v nonstopu a dovnitř svítí slunce, je tu obchodní centrum, Bontonland plný těch nejhorších hrůz, hnusná polská čokoláda z Billy, šílený naleštěný výlohy kýčovitýho oblečení všech těch Gatů a NewYorkerů. A i kdyby to byly nejdražší módní značky, co z toho? Knihkupectví, klasiky i komerční braky, knihovna, levný knihy. Mekáč, KFC, čínský bistro, bufet s hamburgerem za tři pětky, Pizza Express, kavárny, snídaňe, obědy, večeře. Lidé, kteří spěchají a nakupují, flákači, kteří na něco čekají a většinou na nic konkrétního a prostě zabíjejí čas, cikáni, kteří se snaží vysomrovat cígo a střelit nekvalitní trávu za pade. Prázdné obličeje, prázdné hlavy, skupiny, shluky, davy, agregáty, hloučky, demonstrace, revoluce, xenofobie, český rasismus, komunisti dřímající ve většině spoluobčanů, náckové dřívamající skoro ve všech. Moje řeči, názory, dopisy, maily, recenze, články na blog - co z toho zbyde a jaký to má smysl? Myšlenky, které se mi honí hlavou, když přecházím ulici a kterékoli z tisíců Škodovek mě může zabít nebo zmrzačit. Zlomený prst, kulhání, chřipka, kašel, bolest v krku, léky, poplatky u doktora, čekání v čekárně. Důdchodci v čekárně jako v autoservisu, tělo se pomalu rozpadá a nezbývá než si stěžovat na bolest a na nespavost. Důchodci, kteří jednou na výlet, protože je hezky. Důdchodci, kteří na výlety nejezdí, protože je baví jenom čumět z okna a nadávat na mladý nebo na ty jiný a vyšinutý. Měšťáci, dopraváci, kriminálka. Zločinci, dealeři, zloději, vrazi, sebevrazi. Trafiky, zapalovače, papírky, filtry, magazíny na křidovém papíře a deníky s titulky, které dneska znamenají mnohem míň, než budou znamenat zítra. Ale ne všichni jsou tady prázdní, ne všichni jedou na setrvačnost jako roboti, jsou i zahloubaní přemýšlivci a filozofové, jsou lidi, kteří na to kašlou, jsou lidi, kteří mají cíl. Lidé chodí, konverzují, korzují, usmívají se, kolik je cena za tohle? A jak moc stojí, bolí a chybí, když se toho člověk vzdá?

(F.V.)

Nejlepší je postnout nějakej článek, nechat ho tu deset minut, potom si ho přečíst, zjistit, že tohle teda nechci zveřejnňovat a už vůbec se zase zaobírat minulostí a pak ho smazat. Chaos.

J.H. Krchovský v jednom rozhovoru nedávno řekl: "Kdepak. Už dávno nepíšu z libosti, maximálně jsem tím řešil rozchody s dívkami či svoje nejrůznější psychické stavy. Dobrovolně se k psaní bez nějakého přetlaku neuchyluji. Není to moje nezbytí či nějaká nutnost, neřku-li grafomanská potřeba. Také nenapíšu nic celé roky, to prostě pak najednou přijde samo." Pro mě to bohužel asi grafomanská potřeba je, protože sem pořád něco cpu a občas to jsou neskutečný sračky. Nic většího, umělečtějšího a s vyššíma ambicema jsem ale už dlouho nepsal a asi pořád delší dobu psát nebudu, až to přijde, tak to přijde. Tolik na úvod, potřeboval jsem nějak ospravedlnit to, že mám zase potřebu sdělit světu, what's on my mind.

Posledně jsem psal cosi o tom, jak mě vyloženě irituje jenom ráno vstávat na testy z angličtiny. Psal jsem to docela připitej, pak jsem toho moc nenaspal a u těch vážně kurevsky lehkých maturitních poslechů jsem prostě usnul a třetinu jich tam nemám. Takže nic moc, ale snad to bude stejně stačit. Písemný zkoušky a otravný poflakování se kolem školy zpocenej a přidušenej v dlouhým rukávu a kalhotech je za mnou, stejně jako letáky o důkazu Boží existence od jehovistů, puchejře na nohou a cesty domů s vybitou empétrojkou.

V pátek jsme se s Břitem a Jenem sebrali, přidal se k nám ještě Adam, a vyjeli jsme na trip do Budějovic (v hlavě mi pořád znělo, jak to vyslovovali američtí komentátoři v enháelku a měl jsem nutkání u každý cedule říct "tšééskí budžejovítš"). Jeli jsme na Majáles, ale spíš prostě jenom proto, abychom nehnili ve městě aut, někam vypadli, užili si cooltůru a já abych se taky konečně potkal s M.

V Praze na Čerňáku se pode mnou v mekáči propadla dětská sedačka, Jen si tam zapomněl peněženku a já se všem ztratil, když jsem si šel zakouřit a s cesty z obchoďáku se stala odyssea na skoro půl hodiny, protože zavřeli všechny boční východy. Když jsme jeli v únoru do Sokolova, Břit zapomněl asi třikrát odbočit a motali jsme se v Chuchli a podobnejch dírách, v noci jsme pak v Práglu bloudili nejmíň dvě hodiny a teď jsme odbočku na jih Čech zase nějak záhadně minuli a pak jsme se v příšerným dusivým vedru protloukali zacpaným centrem, abychom nakonec vyjeli a stáli dvě hodiny v koloně na Brno. Občasný hádky o muziku a jízda krokem byly fakt otrava, navíc, když na palubních hodinách pomalu, ale jistě utíkal čas. Fakt to byla nuda, takže jsem začal z okna házet kusy rohlíků na auta okolo.

Zbytek cesty byl ale pohoda (snad až na trubku v jednom songu Jamese Harriese, haha), frčeli jsme kolem táborských Majty pípl a přes malebnou jihočeskou krajinu a pak už jsme byli v Budějovicích, "kde by chtěl přeci bydlet každý".

Boleslav je maloměstská řiť a občas s Elvisem potkáme cigána, kterej se nám začne klanit a ptát se, z jakýho jsme cirkusu, ale to, jak na mě čuměli a občas pokřikovali lidi v Budweisu jsem asi ještě nezažil. Jako bych s podmalovanýma očima a počmáraným sáčkem přiletěl z Marsu nebo co. Setkání s M. bylo hustý, prostě jsme se viděli, posedávali na lavičkách, kecali, smáli se a chodili sem a tam. Na Majálesu zrovna hráli The Feud, bylo tam hrozně moc divnejch lidí, kteří vypadali jak z výlohy nějakýho luxusního obchůdku, takže jsme se sebrali a šli pryč, chodili kolem "řeky Hnusná" po těch tísícovkách mostů, v parku na nás (na mě ne) přišla havranofóbie a hned mě posral pták. Vtipná hospoda, baráky s měsícem i bez měsíce, kašna a perverzák v parku u řeky. Za ty odřený špinavý kolena to kurva stálo.

Vlastně jsme se hrozěn dlouho procházeli po městě a na Majáles úplně kašlali, když jsme se kolem půlnoci rozhodli jít do areálu, potkali jsme kluky a šli s nima zase do nějakých postranních uliček hrát. Teda Břit s Jenem hráli, a když jsem něco znal, tak jsem si s nima zazpíval. Při Flogging Molly přiběhnul nějkej neurotickej typ, mektal něco o včerejšku a třiadvaceti hodinách a pak se vítězoslavným pocitem zase odběhnul na nějakej dubstep. Hráli jsme ještě třeba Ever Fallen in Love, ale lepší to bylo v takový pěkně osvětlený ulici ("v Egyptě nemaj řeky. A tady to vypadá jak u moře, prostě seš v létě a máš tady kašnu a baráky a je to takový středomořský, protože je teplo"), kde kluci hráli Radiohead a Damiena Rice a takový svoje věci a chvílema to bylo skoro až magický, bavilo mě jen tak sedět, občas se něčemu zasmát s M. a jenom poslouchat a pozorovat lidi procházející kolem. Hodili jsme do futrálu od kytary nějaký drobný, Adam dokonce dvoukilo, aby to vypadalo, že tam někdo něco hází a lidi se pak občas vážně zastavili, poslouchali a něco tam hodili. Až na jednu paní, která nám z okna zazvonila vánočním zvonečkem a poslala nás pryč, u malýho mostu ale bylo mnohem víc posluchačů. Pak jsme, ale zaslechnul, jak zvučí My Dead Cat, vzal jsem M. a šli jsme zpátky na fest.

Možná jsme mohli vidět víc kapel, protože ten budějovickej Majáles byl zvláštní a jinej. Organizátoři se vykašlali na nějaký UDG a Wohnouty, ani fiXo jiný český klasiky tam nebyly. V line-upu to byl samej Rakušák, Američan nebo Angličan, neznámý, ale celkem zajímavý zahraniční kapely a když už český věci, tak ne úplně provařený alternativní pecky jako Bonus nebo právě Mrtvý kočky. A ty mě rozsekaly. Spustili Backward Exchange a sypali to tam jednu energickou pecku za druhou, lidi hned po prvním songu přišli k pódiu a brzo se utvořil pogující kotel. Zpěvák za klávesama byl jak v tranzu, vypadal jak nějakej zarostlej houmlesák (na populární slovo hipster jsem alergickej, chudáci beatníci) a epilepticky s sebou škubal, rozhazoval rukama a deklamoval jak naspeedovanej farář, kytarista a druhej zpěvák s brejlema vypadal, jako když se Milo z Descendents vrátil z College a basák i bubeník v tričku Bad Brains do lidí šlehali spoustu energie. Původně jsem chtěl jen tak stát u pódia a poslechnout si prostě muziku, ale strhlo mě to (ač zjišťuju, že kvůli kouření už to neudejchám) a nešlo neskákat, nepustit se občas do kotle nebo se aspoň nehejbat do rytmu. Tohle bych chtěl přesně někdy hrát, chvílema indie, chvílema hardcore, propracovaná jednoduchost a spontánní přímej projev, prostě masakr a jedna z nejlepších věcí, co jsem za poslední dobu naživo viděl. A Everybody Scores je hitovka jako svině.

Nakonec jenom zima a shledání se s klukama u auta, který si vydělali přes dvě kila. M. chtěla čekat do devíti do rána na bus v nějakým nonstopu, takže jsme ji nakonec vzali s sebou a vezli ji domů, což ale nebylo moc po cestě, ale hlavně jsme neměli ani páru, kudy se tam dostanem. Takže jsme se museli dobývat na zavřenou benzínku, před kterou stáli dva vytočený cigáni, prohlídnout si mapy a zjistit kudy vlastně jet. Asi deset metrů za benzínkou byl ukazatel. Cesta to byla klidná a přitom fakt zábavná, jeli jsme přes všemožný vesnice s úsměvnejma názvama (Mnich nebo Lžín nebo různý Hlíny) a Jen si fakt, že poprvý v životě řídil někam dál než do Boleslavi, očividně užíval a vlastně ani nevím co přesně bylo tak skvělý, ale celá ta cesta přes největší prdele, tmou, lesy lemovanými modrými světýlky, občasnou kovbojkou při projížděním kruháče v protisměru a přejíždění přes chodníky a něčím klidným v rádiu mě bavila. Pak jsem usnul a probudil se v šest ráno (wtf???) před Práglem, kde jsme se zase nějak ztratili a nevěděli kudy kam. Jak jinak.

"Ještě, že se nemůžem vídat, protože bych se do ní možná někdy zabouch. A to fakt nechci."

"Není nad upřímný a čistý kamarádství, co, hahaha."

Až budu někde živořit bez střechy nad hlavou, pojedu do Budweisu jezdit na kole kolem vody a vytvářet romantickou atmosféru házení ryb do řeky.

"Jsme se dlouho neviděli," konstatoval jsem odpoledne potom, co jsem nečekaně potkal Elvise v rozpáleným městě, po maturitních písemkách z češtiny.

"To víš, jsem čekal, až se vodanetíš, a pak tě pozvu na pivko," řekl a já se fakt tlemil.

Pět piv a naprostá pohoda na terase u Jizery.

Ráno jsem měl trochu nervy, kupoval jsem si cigára v trafice a zapomněl je v okýnku. Nic jsem se neučil a trochu jsem se děsil, ale hned jak jsem dostal didaktickej test, všechno ze mě spadlo a s klidem jsem to pak jako první po půl hodině odevzdal. Sice to byl chvílema hardcore a některý věci jsem posral, ale nepropadnu, to by se musel svět zbláznit.

A pokud po mně přečtou sloh, tak mám jedničku.

Zjišťuju, že víc než nějaký stresy z maturity mě štve něco dělat s vědomím, že to nedělám tak úplně pro sebe. Nebaví mě psát cokoli, co si nepíšu jen tak podle svýho, nebaví mě učit se jinak fakt zajímavej zábavnej děják příběhů jen, protože musím, otravuje mě číst si v testu ty dlouhý výchozí texty a hledat kraviny v zadáních a naprosto mě otravuje zejtra vstát a jít ztratit půl dne se státním testem základní angličtiny, kterej je jak pro dementy ze základky.

Co říct víc, snad jen, že doma to stojí za hovno a mám pocit, že rodiče ani ta "jejich" (blbě řečeno, snad víte, jak to myslim) vysněná maturita jejich syna moc netankuje, rozhodně míň než prázdný lahváče v pokoji, neuklizený hadry, smrad z kouře a bourání starý stodoly. Tak nevím no.

Máme kotě. Nikdy jsem nebyl kočkař, vlastně jsem kočky neměl nikdy moc rád, ale když pozoruju to kotě, který se začne válet v krabici s papírem a dělat si z něj klouzačku, připadám si jak…eh, měsíček na hnoji? Je to tak roztomilý, že by i kovanej neonácek asi roztál. Sestra mu říká nějak jako "moris" (protože je trochu švihlá, na to kolik jí je si plete význam slov a mám pocit, že "moris" má bejt něco jako mourek), takže je to jasný: je to Morrisey. Jen je mi trošku líto starýho psa, kterej očividně žárlí a občas se i docela oprávněně musí cejtit zanedbanej a odstrčenej. Vůbec je to teď takový kočičí období, protože mě teď dostala brněnská inide-punková garážovka My Dead Cat.

Do gorodu přišlo jaro, neproběhla sebevražda. Na čarodějnice jsem doma usporádal grillexe s trochou vína a spoustou piva, místo pěti lidí oznámených rodičům nás tady bylo snad deset, ale bylo to fajn. Maso, vychlazená plzeň, teplej večer, kytara a songy od Degradace zahraný do blues. Škoda, že tropický dny zřejmě končí, ale co, když bude chcát, aspoň se pak donutím opravdu učit. Always look on the bright side of life.

A až sem zase někdy budu cpát plačky o srdci mém, jež prolétá střepem a jiný gaybilly nesmysly, kopnětě mě do řitě. Až budu v létě v Manchesteru, až budu stopovat v Německu, v Amsteru hulit v koffee shopu, procházet se pohádkovýma Bruggama a válet se na pláži v Barceloně, až budu projíždět Balkán, nasávat středomořský klima, rozpákenou horskou nádheru, válečnou minulost a orosený Karlovačko, až budu sosat čáry a pařit na Majty na nesmrtelný hity Inner Circle a fascinovaně procházet peklem pod pódiem na Meteors, nebudu patřit nikomu a budu spokojenej. Protože to prostě jde.

Good morning heartache, you're like an old friend, come and see me again!

Připadám si jako debilní přechytralej student, kterej má všechno na háku, prokouknul špínu světa a navzdory tomu, že za těchto tropických večerů jsou to vlastně skvělý časy, nosím si svoje utrpení v sobě sám jako mladý Werther. Znáte to, když jste s někým hodinu a ta vás sešrotuje na bůhvíjakou dobu dopředu. Když zesměšňujete všechno, co říká a snažíte se ho naštvat, ale přitom byste chtěli, aby zůstal celou noc. Když si jen tak povídáte a je to vlastně dobrý, je to dost dobrý, ale každý slovo a každej smích je jakoby do vás řezal nožem, sedíte vedle sebe a můžete se ho klidně dotknout, jenže to byste museli přelézt přes tu vysokou neviditelnou zeď a začít spolu zase normálně mluvit, začít zase žít a neřešit. A tak si děláte prdel ze zdi a z jiných věcí a mluvíte o bramborách nebo Ianu Curtisovi, mlčky zoufale voláte o pomoc a všude kolem jsou svítící neony s nápisem "the end." Takže se pak rozpačitě rozloučíte, vožerete se v parku plným cigánů a motáte se celou noc na kole po krajině a empétrojka vám dělá naschvály a hází vám do uší shuffle fiXu nebo Signs od Bloc Party a vy si to masochisticky ohulíte a necháte se tím ničit.

Umění - obrazy, knížky, filmy, hudba, to všechno jako nějaký ventil i zdroj emocí, to všechno, co má tu neskutečnou moc vracet vás do dob dávno minulých, do časů nedávných nebo vytvářet vymyšlené světy. Vyvolávat aspoň na chvíli dávno pohřbené pocity, uměle dodat nové emoce nebo do sebe nasát ty vaše bolístky a radosti, zvětšit je a způsobit orgasmus prostupující pomalu celým tělem, které přestane přemýšlet a jen setrvačně dělá to, co dělalo, ale hlava, ta ulétla někam do krajiny deja vu jako Ramosův pokutový kop. To všechno jsou emoce, které bolí, zraňují, trýzní, ničí, těší, vzrušují, rozesmívají, a jsou jediným skutečným důvodem, proč žít. Nebo zase plácám hovadiny?

Vím jen to, že jednou se do mě zase zamiluje, a mě to bude u prdele, já budu mít nějakou smažku a bude mi úplně jedno, jak se ona cítí. Nebo potká někoho, jako jsem já, jen s tím rozdílem, že spolu nebudou mít nic za sebou a budou spolu moct jen tak mluvit, jen tak se líbat nebo se spolu vyspat. A to je smutný. Svět by si měl konečně uvědomit, že je křivej sentimentální kokot, kterej si jen potřebuje najít někoho na píchání, nepatřit nikomu a bejt v klidu. A já taky.

Protože večer s kytarama v literární kavárně by byl mnohem lepší, kdybych se nenechával tolik unášet nevyslyšenými tužbami. Protože by stejně nikdo kromě naší party ztracených existencí nevymyslel noční výlet do lesa, nevzal by si s sebou plastový pistole a kuličkovky a nešel do vesnice, která se jmenuje Hole a nesnažil se vniknout na párty ožralejch vidláků a shánět plukovníka Sanderse. To, kdyby viděla moje holka, tak se se mnou asi rozejde. A já bych byl rád, protože v tom případě nemá pochopení ani žádnej smysl pro humor. A já nemám žádnou holku, protože už ani nechci. A jednou budu hrozně litovat toho, co se se mnou teď děje. Budu si zpívat "your emotions make you a monster!"

Hlavně ale budu odškrtávat položky na seznamu šíleností a požitků, který musím zažít, míst, kde všude se chci s někým vyspat, drog, který chci zkusit, míst, který chci navštívit, prací, který chci vyzkoušet a tak. Po maturitě mám na to čtyři skvělý měsíce.

Jsme trestáni za svá sebezapření. Každá žádost, kterou potlačujeme, vře dále v nás a otravuje naši duši. Tělo zhřeší a zbaví se hříchu, neboť každý čin je očištěním. Nic nezbude, leč vzpomínka na rozkoš, nebo slasť bolesti. Jedinou cestou zbaviti se pokušení, jest, podlehnout mu. Odporuj mu a duše tvá onemocní touhou po věcech, jež jsi sám sobě zakázal a jež učinily zákony nepřirozenými a nezákonnými. - lord Henry, Oscar Wilde

Asi není člověk, jenž by neznal kulinářskou reality show TV Prima s podmanivým hlasem Vaška Vydry a kuchařskými mistry z řad lidu. Každý všední podvečer tento pořad hltají milióny lidí a s napětím sledují přípravu jídel i vášně mezi soutěžícími. Gastronomické vody řádně rozčeřil Tomáš F., dvacetiletý student. Už jen jeho počínání při návstěvách bytů ostatních soutěžících a hodnocení jídel bylo každý večer k popukání, to ovšem bylo nic proti tomu, co přichystal u sebe doma. Po jeho slovech plných pohrdání, ostrém hodnocení a nízkým známkám si na něj jeho konkurenti brousili zuby a diváci s napětím očekávali, s čím se nakonec vytasí. Jen samotný Tomášův medailonek vydal na dvacet dílů Prostřeno dohromady. Jídelní menu hýřilo exoticky tajemnými názvy a při nákupu surovin v supermarketu Tomáš jen tajnůstkářky obcházel regály a skupujíc podivné věci jako zelí, štětku na čistění toalet ("pro správnou přípravu Gibraltarského ragú nejlepší věc") nebo exotické ovoce. "Doma mám suroviny připraveny, bylo těžké je shánět a musely se předpřipravit," tvrdil do kamer s potutelným úsměvem.

O to víc překvapeni byli tvůrci, když celodenní složitá příprava, jak Tomáš avizoval, probíhala v naprostém klidu. Kuchař jen kouřil, popíjel kafe a ukazoval zmateným divákům své sbírky filmů a fotoalba z akcí s kamarády. Příběhů měl očividně na rozdávání, ovšem soutěžící byli v šoku, když večer na stole nalezli čínskou instantní polévku, pizzu ohřívanou v mikrovlnce, míchaná vajíčka a špagety s kečupem. Znechucení milovníci jídla se předháněli v kritice, kroutění hlavou a jejich kyselé výrazy úplně přebily jakékoli jiné chutě. Během posledního chodu (kupovaný polárkov dort) načal Tomáš povinnou večerní zábavu trefou kusem pizzy do oka rozložité paní D. a zahájil "válku severu proti jihu" házením dortu po ostatních ("já můžu házet jen studený věci, jsem seveřan, a vy házejte čím chcete"). Rozhořčený podsaditý pan Pavel, řezník ze Zábřehu, se pustil s Tomášem do ostré, nejprve slovní, posléze pěstní potyčky, kvílející dámy utekly od stolu a vytočený Roman dokonce po Tomášovi hodil vidličku. V tomto okamžiku byla reportáž z degustace ukončena mravokárnými promluvami manželů Vydrových a následoval střih na, pochopitelně nulová, hodnocení soutěžících a zpovědi o traumatickém zážitku.

Na Tomáše pak byla podána žaloba a hrozí mu pokuta v řádu stovek tisíců korun, kterou pravděpodobně bude muset uhradit. Prakticky přes noc se však stal celebritou, jeho obličej zíral ze všech celostátních deníků a v těch bulvárních se jeho jméno objevovalo ještě asi čtrnáct dní skoro denně. V rozhovorech se vůbec nebránil proti nejrůznějším nařčením a jen klidně kritizoval. Údajně prý řekl během svého hvězndého večera, že chce jen říct, aby lidé netrávili svůj čas před blbostmi, jako je Prostřeno a víc svůj život žili. "Když už se neobejdete bez jídla, tak ho prosímvás žerte, vařte, smažte, připravujte, ale dělejte to a nečumte na bednu."

Na své slávě vydělal, hlavně díky internetu a serveru Stream.cz, jehož novou tváří se brzy stal, díky reklamám a nejrůznějším mediálním aktivitám (dokonce si ho pozval ke své živé show i švédský anti-kuchař ze slavného Swedish Meal Time). Velkej sympaťák tenhle Tomáš. V jednom rozhovoru prozradil, že chtěl jít původně do nějaké soutěže typu Superstar, ale asi neumí zas tak dobře zpívat a neměl jistotu, že se dostane do těch velkých kol, kde by udělal řádný brajgl. Nejvíc se mi však líbí to, co odpověděl v jednom online rozhovoru člověku, jenž se do něj obul za to, že kritizuje morálku, ale přitom je vydělávající celebritou díky tomu, že nic neumí a jen se nestydí ze sebe udělat debila. "Milej zlatej, tos mohl udělat taky. Tohle je vaše společnost, kde se vydělává na imbecilitě a neumění. Já jsem jen přišel a natáhl ruku, vy jste začali sypat." Svatá pravda.